S každou další revolucí jsme na tom hůře

Revoluce. Francouzská, velká listopadovo-říjnová, sametová. Co je spojuje? Lůza vtrhne do ulic a požaduje změnu. Všechny revoluce jsou socialistické. Nemohou tedy vést k trvalému zlepšení.

Naštěstí my, Češi, nejsme revolucionáři. Nemáme horkou krev a necháme si mnohé líbit. Vždy si na tom kterém systému vyhlédneme něco pozitivního, zavřeme se v panelákovém bytu a tam u pivka polohlasně nadáváme na poměry. Nevěříme nikomu, tím méně sobě. Víme, že soused může být donašečem a pod líbezným úsměvem se skrývá úšklebek záškodníka. A proč ne, nejraději bychom ho prásknuli sami, jen kdybychom se tolik nestyděli.

Vzpomínám si na naše revoluční tradice, o kterých jsme se učili ve škole. Na síně plné artefaktů revolučního nadšení. Od husitů po komunisty. Chodili jsme tam povinně v zástupech a obdivovali ty myšlenky, které nás posunuly ke světlým zítřkům. A modus operandi je stále stejný. Odstranit vykořisťovatele, který nás jen dusí a vládnout si sami. Ovšem to všeobecné vládnutí po nějaké době uchopí vyvolení, obrní se ve svých zlatých bunkrech, které získali od bývalých mocipánů a z nich pak udílí pokyny pro dělný lid. Je to stále stejné. A bude.

Chceme-li další revoluci, musíme přijmout fakt, že se pouze vymění jména, ale způsob vykořisťování elitou zůstane. Jen ta elita bude stále početnější. Větší a větší množství lidí se totiž domnívá, že má právo na život v blahobytu, na který se mu složí ostatní. Kolik lidí dnes ještě skutečně pracuje? Tedy dává věcem, službám a myšlenkám přidanou hodnotu. Tvoří, buduje a zlepšuje. A kolik lidí pouze spotřebovává. Přeprodává. Jen přijme a hned se ziskem prodá. Kolik máme vzdělaných občanů, kteří manipulují, místo toho, aby věci a skutky pojmenovávali pravými jmény.

Jsme sociálně mateni a zmatení. Nakupujeme předražené nesmysly a těšíme se na novou revoluci, která nás vykoupí. Ale ona nevykoupí nás, ale zase jen ty, kteří se chtějí mít dobře na úkor jiných.