Není buchta jako buchta

Máte rádi buchty? Já moc ne, nejsem na sladké, přesto mám diabetes. Ovšem buchty hýbou nejen sociálním prostředím na všech frontách.

Dnes ráno jsem si na sociální síti přečetl povzdech, že ty buchty už nejsou, co bývaly. Samozřejmě tam byl přiložený obrázek s vychrtlou buchtičkou s nepatrnou makovou náplní. Rozeběhla se pod tím příspěvkem živá diskuze, která vyústila až k osočování člena vlády. Jak jinak. Má patrně prsty ve všem.

Jistě, sociální sítě se buchtami jen hemží. Ovšem většinou nejsou kynuté, ale pěkně nakynuté. Droždí bych z toho nakynutí neobviňoval. Jsou to buchty krev a mlíko. Někdy plně oblečené, jindy jen aby se neřeklo, pár šňůrek halí obliny a intimní zákoutí.

Aby byl můj příspěvek vyvážený, musím se zmínit i o fotografiích chlapců. Ti nebývají nazýváni buchtami, pokud ovšem jen nesedí doma, a nekyne jim bříško po vzoru velikonočního mazance. Ti se zpravidla nenechají fotit. A když, není to v lichotivé pozici. Pak jsou tam ovšem chlapáci, kteří mají s buchtami hodně společného. Zejména pekáč buchet v oblasti, kde my ostatní máme v lepším případě kráter pupíku.

Tento pekáč buchet jistě nemají od pravidelného pojídání buchet, na to bych vsadil. Jsou za tím hodiny v posilovně, genetická výbava a hromada odříkání. Nic pro našince. Pro nás jsou určené plavky pruhované, jednodílné, časem prověřené, žádná tanga.

Buchty se pečou i doma, nejsme tedy odsouzeni na šizené výrobky velkoproducentů. A doma se neodbýváme. Náplň je krásně dochucená, a obaluje ji jen tolik těsta, aby nevytekla. Nakonec se upečené buchty posypou moučkovým cukrem, jako to udělala mladá mlynářka v oblíbené pohádce S čerty nejsou žerty, a může se papat.

Buchtou jsem býval v dětství nazýván i mojí maminkou. Říkala, že kam mne postavili, tam jsem zůstal. Ani nevím, zda si tehdy stěžovala nebo to byla pochvala.