Ještě musím zavolat mámě

Znáte to, máma se o vás bojí pokaždé, když někam jedete. Pochopitelně, vychovala vás, starala se a pořád pro ni budete dítě. Její dítě, o které má obyčejný rodičovský strach.

Dnes už tolik netrajdám po světě, jako dříve. Bývaly doby, kdy jsem se sebral a na dva měsíce i déle, vyrazil na nějaké putování. Ale ať to bylo na den nebo týdny, pokaždé jsem se musel hlásit domů, že jsem v pořádku.

V dobách předrevolučních to bylo o něco komplikovanější, ale s nástupem mobilních telefonů a internetu, už to je hračka. Pokaždé někam dorazím a zavolám, že je všechno v pořádku, že se maminka nemusí strachovat. Že ta cesta byla pohodová a nic se mi nestalo. Nebo jí jen napíšu textovku, když už je moc pozdě a mohl bych tu dobrou ženu probudit.

A pokaždé, po návratu z cest, se zastavím u jejích dveří, zazvoním na starý mosazný zvonek, kterým se otáčí a ten příšerný zvuk ji dožene ke dveřím. Otevře, rozespalá, a je ráda, že jsem v pořádku, že jsem se vrátil. I kdyby byla půlnoc. Dáme si pusu a já můžu zase jít. Vím, že je všechno v naprostém pořádku.

Dávejme rodičům vědět, že jsme v pořádku, ať jsou klidní. Ať vědí, že na ně myslíme.

Dnes jsem se vrátil z výletu. První myšlenka, když jsem odemykal domovní dveře byla, že musím zazvonit na mámu, aby byla v klidu. A pak jsem zazvonil, jako obyčejně, ale nikdo mi nepřišel otevřít. Maminka mi totiž před více než rokem umřela.