Hudební fašisti

Každé pondělí máme kytarový dýchánek. Hraje se, a povídá. Poslední dobou se nám to tak nějak vymklo z rukou. Začíná jít o svobodu. O život.

Běžná situace, potkávají se lidé, co se potkávat chtějí. Spojuje je muzika. Hrají písničky, zpívají. Svými neškolenými hlasy doprovázejí kytaristy a je pohoda. Každé pondělí to tak je, už několik let. Zvykli jsme si na tuhle pravidelnost.

Vždy jsme se těšili na pecky minulých století a to doslova. Někteří chlapci hrají písničky od Hašlera, jiní od Wabiho. Jedno zda Ryvoly nebo Daňka. Taky Brontosauři se hrají, a Žalman, Hoptropáci, tklivé i veselé. S každou se brnkne na jinou strunu temperamentu, každá vyvolá jiné vzpomínky.

Někdy také vezmu do ruky svoji kytaru, která toho se mnou prožila mnoho. Pravda, nikdy nespadla do ohně, ani nebyla naplněna kalnou vodou rozvodněné řeky, jako její předchůdkyně. Zažila se mnou kočovné divadlo, naplněné sály i náměstí. Je skromná, malá a muzikální.

Posledně nás navštívila kamarádka kamarádky a po nějakém čase vyjevila, že v jejich klubu mají takový zvyk, že každý, kdo kecá do hraní, musí zaplatit do kasičky pokutu padesát korun. Její návrh se setkal s nadšenou odezvou zejména u kytaristů. Ostatní byli v rozpacích.

A já se vyděsil. Opravdu potřebujeme pokuty za všechno? Nejsme ani v dospělosti schopni se domluvit na přijatelných pravidlech, a i v případě volnočasových aktivit vyžadujeme tresty? Snad to není s naší společností tak vážné. Pokuty jsem rázně odmítl, prakticky zakázal. Miluji svobodu. Stačí mi, když se zasyčí pšt, ve chvíli, kdy někdo kecá do hraní a je toho už prostě moc.