Dneska to nedám

Právě dnes, v tuto chvíli, vyrážejí poutníci do Skoků. Čeká je dlouhá cesta plná nástrah a překvapení. Pěkně prší. Já jsem v suchu a píšu. Jak je snadné se něčeho vzdát.

O poutní cestě do Skoků na Žluticku jsem tu už psal. Je to cesta vedoucí od kláštera Premonstrátů v Teplé až do poutního místa Skoky, kde býval umístěný milostný obraz Panny Marie Pomocnice ze Skoků. Bývalo tu spousta krásných artefaktů, ale postupem času se tak nějak rozkrádaly a ničily.

Od roku 2009 to tu opět začíná žít. Mnoho dobrovolníků a nadšenců se sem sjíždí a schází se zde, aby toto mystické místo opět žilo.

Šel jsem Skokovskou poutní stezku dvakrát. A pokaždé jsme měli celkem slušné počasí. Jednou vedro k padnutí, nedostatek vody. Podruhé celkem snesitelno. Dneska prší skoro celý den. Cesty budou rozmáčené, spousta bahna a poutníci promoknou na kost, nebudou-li se dostatečně chránit moderními výdobytky civilizace.

Pamatuji si na putování do Vatikánu, to bylo v roce 2007. Také jsem zažil pár dešťů. Nejnepříjemnější je první půlhodina, kdy člověk jen tak vlhne. Pak, když už je mokrý durch, je mu to jedno. Jde a zaobírá se hlubokými myšlenkami a vůbec ho nezajímají čvachtající boty a mokro za krkem.

Příroda déšť potřebuje a my jsme součástí přírody. Nebraňme se přírodě a spíše jí naslouchejme. Vždyť neznám krásnějšího okamžiku v lůně přírody, než příchod k čisté studánce s chladnou vodou. Tam vždy pokleknu a s pokorou se nechám osvěžit. Přijmu ten dar, který není zabalený v petlahvi a označený čárovým kódem.

Dneska to putování nedám, protože mám spoustu jiných úkolů. Musím napsat deset stránek nové knihy, pak se připravit na zítřejší pohádku, kterou zahraji na Jahodových slavnostech ve Dvoře. V sobotu jedeme s řemesly na další akci. Z poutníka se postupně stal člověk městský, se spoustou závazků a povinností.

Je vlastně jedno, co děláme. Důležité je, abychom to dělali pořádně, bylo to prospěšné druhým a vkládali do toho celého sebe. Pak tu nejsme nadarmo a můžeme se těšit na příští nádherné zážitky.