Bylo mi na humření

Včera jsem chtěl oslavit mezinárodní den žen s tou svojí a připravit něco nevšedního. Humra. To byl ale nápad.  

Minulý rok jsme oslavili výročí sňatku ve vyhlášené francouzské restauraci. Natáčel se tam film Obsluhoval jsem anglického krále, ve kterém jsem rovněž účinkoval. A navíc v menu nabízeli humří bisque. Několik důvodů, proč jsme tam zašli.

Moje zklamání bylo značné. Polévka připálená, vína se nehodila. No, už je to dávno.

Letos jsem se rozhodl, že vyrobím humří dobrotu sám. Ovšem neměl jsem tolik času, abych vařil vše od počátku. Tedy si založil na vývar z humra, očistil zeleninu, připravil bylinky a udělal dokonalou polévku.

Proto jsem v obchodě pořídil velkou sklenici polotovaru, tedy humří polévky, která se podle návodu měla jen opatrně ohřát. K tomu jsem pořídil dva krásně velké humří ocásky, syrové a voňavé. Nejprve jsem uvařil ty ocásky, krásně zrůžověly a ještě intenzivněji se rozvoněly. Chvíli po vytažení jsem je zbavil brnění, tedy krusty a zbyly mi jen takové malé kousky masíčka. Deset deka za pětikilo.

Začal jsem zvolna ohřívat obsah sklenice. První ochutnání proběhlo po deseti minutách. Hrůza. Téměř žádná chuť. Začal jsem panikařit. Za hodinu se žena vrátí.

Ze zbytků humřích ocásků jsem vyrobil silný vývar, kterým jsem dochutil základ ze sklenice, přidal na másle orestovanou zeleninu a zarestovaná rajčata, báječný koňak a trochu soli. Rozmixoval. Už to začalo připomínat oblíbenou polévku.

Nakonec jsem ještě orestoval kousky humřího masa a pak to celé naservíroval na nahřáté talíře, žena vchází do dveří.

Příště se vykašlu na polotovary a začnu vařit zase poctivě, od surovin. Je to klidnější a se zárukou, že si to zkazíte podle sebe.