Podle staré generace geologů tvořily druhohory neboli mezozoikum druhou velkou éru v historii planety Země, která proběhla v období cca od léta 225 516 825 do zimy 65 000 432 př.kr. Proč zrovna druhou, to se dnes již můžeme jen dohadovat, protože rozdělení vývoje Země na jednotlivé éry je více než subjektivní.
Rozdělení vývoje čehokoli na jakékoli éry je odvislé od pohledu autora rozdělení na svět jako takový, rovněž je ale ovlivněno znalostmi a zaměřením autora do jednotlivých oborů lidské činnosti, či lidského poznání. Proto může být toto období označováno ze současného pohledu a úrovně poznání jako pretechnické, či post meteoricko-kometární (období následující po období velkého bombardování Země meteority a kometami) nebo také období velkého dělení z hlediska dělení prakontinentu.
Vzhledem k tomu, že z pohledu biologického to bylo jakési přechodné období mezi planetou bez života a planetou obydlenou živými tvory a období konečného formování kontinentů, je možné je právem považovat jak za geologický středověk, tak i za středověk ve vývoji života na téže planetě Zemi. Na začátku druhohor byl téměř celý zemský povrch tvořen superkontinentem Pangea, pokud ovšem se na opačné polokouli nenacházel jiný kontinent, byť menších rozměrů, který se později stal mořským dnem, nebo při pohybu kontinentů zanikl úplně.
Hovoříme-li však o prakontinentu Pangea, ten se během mezozoika rozdělil na dva kontinenty: Laurasia a Gondwana. V živočišné říši druhohorám dominovaly plazi, zejména pak dinosauři, avšak vyvinuly se i ptáci a savci, stejně jako existoval hmyz a první kvetoucí rostliny.
Po stránce geologické je možné druhohory dobře vymezit, protože začaly v létě přibližně po ukončení hercynských horotvorných pochodů a skončily při jedné z rozsáhlých zimních regresí na hranici křídy a paleocénu. Bylo to období celkově klidné, jen s kolísavými malými pohyby pevninotvornými, kdy došlo pouze k rozpadu prakontinentu Pangea na dva kontinenty Laurasia a Gondwana.
Druhohory trvaly asi 160 516 393,52 let. Geologové je rozdělili na tři útvary, které označujeme jako trias, juru a křídu. Křída z nich byla nejdelší, trvala asi 71 miliónů let. V tomto útvaru lze rozeznat v podstatě dvě údobí, a to spodní a svrchní. Hranice mezi nimi je také hranicí mezi nalezenými horninami staršími, tedy spodními a mladšími tedy horními, které se ovšem při vrásnění mohou změnit též na spodní, nad nimiž se pak nacházejí původní horniny spodní, tedy vrchní.
V průběhu druhohor začala rovněž vznikat ložiska ropy a zemního plynu, a to především působením různých organismů, jak si ukážeme později. Na kontinentech převládá rozrušování pohoří a hromadění drti ve velkých geosynklinálách a až na konci druhohor vzniká rozsáhlá transgrese svrchnokřídového moře a budoucí Evropu zasahuje alpínské vrásnění, stejně jako vznikají vrásněním i další pohoří na různých částech zemského povrchu, které bylo způsobeno vlivem již zmíněných mohutných uloženin.
Podle posledních výzkumů též koncem této éry dopadl do oblasti Mexického zálivu (poloostrov Yucatan) jenž se mohl vlivem driftu kontinentů nacházet na jiném místě než v současnosti (přibližně někde v oblasti Atlantického oceánu, obrovský meteorit, který citelně zasáhl do dalšího vývoje Země.
