Žijem bez psa, žijem pod psa?

„Mamííí, kup mi pejska, aspoň malinkýho, prosííím.“ Jestli máte potomky, určitě ten úpěnlivý hlásek a žadonivý pohled dětských oček znáte. A jestli jste pragmatický necita jako já, nemilosrdně dítě odtrhnete od dveří zverimexu, od inzerátu psího útulku i od Srstky s Kubišovou a zahlaholíte něco o domácích úkolech nebo o vynášení koše. Jakože když bez řečí nezvládne ani tohle, jak by se chtělo postarat o psa...

Je to zvláštní paradox. Většina dětí něžně miluje všechny živé tvory a prosí rodiče o malého chlupatého kamaráda do deště, o kterého bude s láskou a odpovědností pečovat ve dne v noci. A většina městských rodičů - kdysi stejně škemrajících dětí – jejich nátlaku úspěšně odolá. Kdy a kde se zatvrdila jejich srdce?

Tak to vám opravdu nepovím, ale můžu vylíčit, jak to proběhlo u mě.

V dětství se u mě projevovaly typické symptomy zoomanie. Umírající Pierre Brice coby Vinnetou mi z oka nevymáčkl jedinou slzu, zato u filmu Bílý tesák jsem promáčela tři kapesníky. Zřejmě pod vlivem tohoto snímku jsem se dokonce důvěrně skamarádila s jedním vlčákem. To mi bylo asi devět a o prázdninách jsme bydleli u jedné vzdálené příbuzné, jejíž pes byl postrachem okolí, ale ode mě si kupodivu nechal líbit všechno. Ještě dnes si živě vzpomínám, jak jsem se dmula pýchou drbajíc ho za ušima, zatímco maminka se starší sestrou nás zbaběle obcházely širokým obloukem.

Zvláštní slabost jsem měla pro mláďátka. Kdykoli se v okolí vyskytlo bezprizorní umňoukané kotě natolik zubožené, že nestačilo prchnout před mou láskyplnou náručí, jala jsem se ho napájet mlékem a léčit. Občas jsem ho přivlekla i přes práh našeho panelákového bytu, odkud bylo rodiči opět vykázáno. Jedno takové na noc vykázané se stihlo vrátit a uvelebit na sousedovic rohožce – asi byla měkčí než naše. Sousedka spěchající ráno do práce málem dostala infarkt, když otevřela dveře a s ďábelským skřekem proti ní vyskočilo neznámé zvíře.

Podobně jsem děsila i své spolubydlící, když mi konečně povolili chovat aspoň křečka. Mikina byla překrásná, s hebkým narůžovělým kožíškem a korálkovými očky, ale trpěla silnou touhou po svobodě. Z velké klece luxusně zařízené křeččími prolízkami se pokaždé protáhla nebo prokousala a postupně svými zoubky zlikvidovala řadu užitečných věcí od sametového přehozu přes postel až po elektrickou šňůru k lampičce, aniž by to na ní zanechalo nějakou újmu. Zato málem přišla k újmě moje maminka, která v noci potmě tápala na záchod a po bosé noze jí přeběhl malý uprchlík. Maminčin nervy drásající výkřik zburcoval všechny sousedy a Mikina, která křičet neuměla, na stresovou situaci zareagovala několika bobky. Stálo mě tehdy hodně diplomacie, aby nemusela z velké klece do malého akvária nebo rovnou z domu.

Zkrátka coby dítě jsem měla docela slušný náběh na zvířecí matku Terezu, ale v pubertě se to nějak zvrtlo. Jednak mě rafl do lýtka jistý vzteklý voříšek a vedle šrámu na kůži (ten se zahojil vcelku rychle) mi zřejmě zanechal i šrám na duši, protože dětská důvěra ve psí pokolení se mi už nikdy nevrátila. Je fakt, že jsem se o znovuvybudování vztahu ke psům ani moc nesnažila, protože jsem v té době začala jednoznačně preferovat vztahy k dvounohým bytostem opačného pohlaví. Ale hlavně jsem na zvířata přestávala hledět jako na roztomilé společníky, ale tak nějak z druhé strany - jako na štěkající rušitele mého spánku, původce nevábných exkrementů lemujících chodníky a potenciální ohrožení mé a později i mých dětí.

Zpětně si říkám, že můj postoj asi nejvíc ovlivnily dvě věci. Jednak fakt, že jsme psa nikdy doma neměli. A pak to, že bydlíme v bytě, a já jsem přesvědčena, že pes do bytu prostě nepatří. Nejen proto, že potřebuje výběh, ale hlavně je to určitá bezohlednost vůči sousedům. A samozřejmě  rozhodla taky praktická stránka věci - v našem bytě 3 + 1 je i bez psa docela těsno, navíc rádi cestujeme a přítomnost psa nebo jakéhokoli jiného živého tvora by nám to podstatně zkomplikovala.

A tak se stalo, že žijeme bez psa, a nejspíš to tak už zůstane. Osobně proti psům nic nemám, i když se k nim zrovna netulím na potkání. Dokonce jejich pánům trošku závidím a docela věřím, že život s němou tváří má něco do sebe. Jenom na rozdíl od toho dítěte, kterým jsem kdysi byla, dnes už dokážu vidět věci v širších souvislostech. A tvrdím, že práva chovatelů psů končí přesně tam, kde začínají práva nás ostatních – tzv. lidí psaprostých. Howgh.