Jak díky srpnu 1968 vznikla na Moravě líheň šachových velmistrů

Srpnová invaze měla i podivně pozitivní dopady. Tehdejší velitel pluku a pozdější legendární šachový trenér Vratislav Hora prožil život ve znamení osudových osmiček. A byl to paradoxní příběh hodný paradoxní doby. 

Chlap jako hora, rozený voják, ale hlavně zapálený šachista a trenér. Tak znali šachisté několika generací Ing. Vratislava Horu. Sám nedosáhl největších hráčských výsledků, ale zapsal se do historie československého šachu jako mimořádně pracovitý a úspěšný trenér a metodik. Několik desítek našich špičkových šachistů přímo vychoval, nastartoval jejich šachovou kariéru nebo ji nějakou dobu pomáhal utvářet. Ve skladu cukrovaru v Uherském Hradišti, kam byl “uklizen” v roce 1969 po vyhazovu z armády, si zřídil něco jako korespondenční tréninkové centrum, kde psal metodické listy, knihy, články a dopisy s úkoly pro desítky svěřenců. Kdyby nebylo srpnové invaze, následné normalizace a nesmyslné politiky plýtvání schopnými lidmi, nikdy by k tomu nedošlo. Ale takhle mohl veškerý svůj zápal, metodičnost a vojenskou preciznost dát do služeb milovaného šachu, který z toho jednoznačně profitoval.

Vratislav Hora se narodil se v roce 1928, zemřel v roce 2008 a přesně uprostřed, ve čtyřiceti letech, mu život převrátila naruby invaze vojsk Varšavské smlouvy. Po vzoru svého otce, italského legionáře a prvorepublikového důstojníka, vstoupil v roce 1947 do armády, kde zůstal 22 let. Jak vzpomínal v roce 2006 v rozhovoru, i bez stranické legitimace, což byla tehdy mezi veliteli rarita, udělal v armádě velmi úspěšnou kariéru. Putování po různých posádkách vystřídalo v šedesátých letech působení v Českých Budějovicích, kde se vypracoval na náčelníka štábu pluku. A teprve tehdy, v euforické době na jaře 1968, vstoupil do KSČ, na což v době prověrek samozřejmě doplatil. Nejprve byl přeložen do Uherského Hradiště, posléze vyloučen ze strany a v roce 1969 vyhozen z armády. Po sametové revoluci pak byl plně rehabilitován a povýšen na plukovníka v záloze.

Ještě se na chvíli zastavím u událostí, které se ve vojenské posádce v Českých Budějovicích odehrály právě před padesáti lety. Mezi šachisty za totality kolovala legenda, jak Vratislav Hora coby jeden z nejmladších podplukovníků Československé lidové armády vyhlásil v době sovětské invaze ve svém pluku bojovou pohotovost. Ve výše zmíněném rozhovoru popisuje události trochu jinak, ale neméně zajímavě: “V Budějovicích v té době bylo hodně vojska. Bylo tam velitelství divize, všechny divizní útvary. Kromě toho velká vojenská nemocnice a letiště. V noci z 20. na 21. srpna obsadili ruští vojáci pomocí výsadku letiště a řídicí věž, ze které pak naváděli ta jejich obrovská letadla. Jenomže hned to první navedli do lesa. Takoví to byli chytráci. Dovedete si představit, jak to tam asi vypadalo. Navíc se o tom nesmělo nikde ani mluvit, ani psát. Ti, kteří to přežili, byli odváženi do nemocnice. Ruský důstojník s pistolí v ruce namířil na českého chirurga a nařídil mu, aby ho zachránil... Se sovětským důstojníkem, který byl velitelem pluku stejně jako já, jsme si mezi čtyřma očima slíbili, že ani jeden na sebe nevystřelíme. On byl se svou divizí asi tak pět kilometrů od nás a veškerou vojenskou techniku měli v lese. Tak jsme se nějak domluvili a dokonce po pár dnech jsme jim umožnili, aby si od nás mohli brát vodu. Vžil jsem se i do jeho situace, on moc dobře věděl, že tady u nás žádná kontrarevoluce není, ale nesměl nic říkat. Situace se postupem času zklidnila a oni odjeli. Jenomže pak začali úřadovat naši, kteří v tu kritickou dobu byli buď na dovolené, nebo nějakým záhadným způsobem z toho všeho vyklouzli. A právě tito lidé začali dělat prověrky,“ vzpomínal inženýr Hora po letech na okolnosti svého propuštění z armády.

A pak přišla druhá polovina jeho života naplněná prací pro milovaný šach. Jako skladník v cukrovaru uplatnil svůj organizační talent, takže s výjimkou řepných kampaní zvládal řízení příjmu a expedice “levou zadní” a většinu pracovní doby věnoval tréninku mládeže a metodické přípravě. Po pravdě, tréninku a práci šachového funkcionáře asi věnoval i většinu volného času. A to prosím v době bez počítačů, kdy většinu textů psal ručně svým krásně čitelným rukopisem. Svou pílí některé své svěřence - konkrétně mě - doslova zahanboval. Vzpomínám si, jak mi jednou přivezl tlustý diář, kde na každý den v roce byla speciálně pro mě vybraná a ručně opsaná partie k přehrání... psal mi úkoly rychlejším tempem, než jsem já stíhala plnit. A to jsem byla jen jedním z mnoha střípků, mezi které během své dlouhé trenérské kariéry dělil pozornost. K jeho svěřencům patřili třeba moravší velmistři a velmistryně Karel Mokrý, Zbyněk Hráček, Vlastimil Babula, Tomáš Oral, Lenka Ptáčniková, Olga Sikorová a mnozí další. Celých 25 let byl předsedou šachového svazu okresu Uherské Hradiště, který se pod jeho vedením stal nejšachovějším ze všech okresů a šachy se tam hrály skoro v každé vesnici.

Každý pamětník jistě potvrdí, že Vratislav Hora byl člověk mimořádné pracovitosti, výkonnosti, vysoké inteligence a vojenské preciznosti. Pracovník, po kterém by za normálních okolností skočili nejen v armádě, ale v kterémkoli náročném provozu. Ale u nás se v té době schopnými lidmi plýtvalo, ba naopak byli odstavováni z důležitých pozic a odklízeni do ústraní, kde jim v důsledku umělé přezaměstnanosti zbývala hromada času a energie na jiné činnosti. A v tomto případě na činnosti velmi užitečné a záslužné. Československý šach získal v osobě Ing. Vratislava Hory člověka, který se práci věnoval s vášnivým zaujetím, obrovským nasazením a především s plnou silou svých metodických a organizačních  schopností. Kdyby nebylo srpna 1968 a prapodivné souhry dějinných okolností, mohl by si šach o někom takovém nechat akorát zdát. Ale říkám si, že i on sám byl takto možná šťastnější, než kdyby zůstal v normalizační armádě, protože dělal práci, kterou miloval.

Pane trenére, moc děkujeme! Vzpomínám a zdravím do šachového nebe.