Hodný pán s houbami. Blog o tom, o čem se nemluví

Líbí se ti? Pojď si sáhnout, neboj se. Pohlaď si ho, je to jako hračka. Poslouchám toho neznámého staršího pána, jak mě přemlouvá, a dívám se na tu divnou růžovou věc, co mu trčí z rozepnutých kalhot. Nelíbí se mi. Vrtím hlavou, že na tu divnou hračku sahat nechci, a tak mi chytí ruku a ukazuje, jak je to snadné. Nelíbí se mi to a nechci ho hladit, ucukávám.

Je mi právě šest let, ještě nechodím do školy, ale už mě pouští samotnou ven, do okolí našeho paneláku. A já opravdu nikam daleko nechodím. Teď stojím jen nějakých sto metrů od domu, na kraji lesa, ale na místě, kam je dobře vidět z mnoha desítek oken.

Později, když jsem se k té události už jako starší v myšlenkách vracela, přemýšlela jsem, jak se to vůbec mohlo stát právě na tomto veřejném místě. Ten muž sice měl dobrý přehled a viděl by už zdálky, kdyby někdo přicházel, ale z oken paneláku mohl kdokoli celý výjev pozorovat. Jak je možné, že se nebál? Když si rozepnul kalhoty a ukazoval mi svou „hračku“, asi stál k oknům zády. Ale když mě přemluvil, abych si stáhla kalhoty a kalhotky a nechala se pohladit mezi nohama, riskoval už opravdu hodně. Možná se spoléhal, že rychle zmizí v lese. A možná v té chvíli ani nepřemýšlel, tak moc ho to ovládlo. Naštěstí pro mě zase ne natolik, aby mě prostě čapnul a zatáhl do lesa – snad se bál, že budu křičet.

I když po dobrém mě tam dostat zkoušel. Nalákal mě totiž na houby, které měl vyskládané na novinovém papíře. Sliboval, že mi ukáže místo, kde rostou, ale já do lesa nechtěla, měla jsem to zakázané a chodit někam s neznámými lidmi taky. Jenom ty houby mě moc zajímaly a povídat si s hodným cizím pánem o houbách mi nepřipadalo jako něco nepatřičného. Chvílemi odcházel do lesa a zase se vracel, možná potřeboval soukromí. Snažil se mě přesvědčit, že v lese jen pár kroků odtud našel krásné místo plné hub a musím jít s ním, ale já pořád nechtěla. Nakonec mi nabídl houby výměnou za to, že si na chvilku stáhnu kalhotky, jako když jdu na záchod, na čemž jsem neviděla nic tak hrozného; na záchod jsem přece chodila často. Pohladil mě, což bylo tedy divné, ale já byla hlavně ráda, že mám ty houby, a těšila se, až mě doma pochválí, jaká jsem šikovná houbařka.

Doma se velmi divili, když jsem tvrdila, že jsem našla májovky – do té doby mně neznámé slovo – a přinesla je rovnou zabalené v novinách. Vyptávali se a já řekla, že mi je dal jeden hodný pán, ale nic dalšího. Sice jsem svým šestiletým rozumem vůbec nechápala, co se vlastně odehrálo, ale dobře jsem z vyptávání rodičů vnímala, že to bylo něco špatného. A že o sundávání kalhotek raději nemám mluvit, protože by se zlobili a nejspíš na mě. Tatínek se vyptal, kde jsem pána potkala, a šel se tam podívat, ale samozřejmě už nikoho neviděl. O tom, jak pán sliboval, že mi zítra přinese ještě víc hub a bude na mě u lesa čekat, jsem neřekla ani slovo. A samozřejmě jsem druhý den nikam nešla.

Netuším, co to bylo za chlapa, a nejspíš bude už dávno po smrti. Možná to, co proběhlo se mnou, bylo nejhorší, čeho se kdy dopustil. Pravděpodobnější je, že to tak udělal vícekrát a s vícero holčičkami. A dost možné je, že někdy zašel i mnohem dál.

Viděla jsem ho pak už jen jednou. O pár let později jsme šly s kamarádkami ze školy, aktovky nám poskakovaly na zádech, a proti nám on. Nemyslím, že mě poznal, ale já jeho bezpečně. Když ho jedna z kamarádek slušně pozdravila, úplně jsem ztuhla.

„Kdo to je? Ty ho znáš?“ ptala jsem se, když přešel.

„Nevím, koupili jsme od něj papouška,“ zněla odpověď. Tím rozhovor skončil a „hodný pán s houbami“ reálně zmizel z mého života.

Z mysli se bohužel úplně neztratil, tohle zapomenout nejde, ale povedlo se mi zasunout celou událost někam hluboko a nevytahovat. Nevím, jestli je možné, že mě nijak nepoznamenala, ale vědomá si toho nejsem. Nikdy jsem nepotřebovala psychickou pomoc, jsem vcelku vyrovnaný člověk, vdala jsem se a mám děti, žiji běžný život. O tom, co se mi stalo v šesti letech, jsem neřekla ani svojí mamince, ani manželovi, ani kamarádkám. Vlastně jsem to zatím vyprávěla jen jediné osobě, svojí dceři, když už byla dospělá. A že bych promluvila veřejně, to mě nikdy ani nenapadlo. Když už jsem chápala, co se stalo a že ten člověk patří do vězení, vůbec jsem netušila, kdo to je a kde bych ho měla hledat... A hlavně jsem vůbec neměla chuť ho hledat. Kdyby to byl někdo známý, třeba z rodiny nebo ze školy, možná bych se k tomu jako dospělá odhodlala, ale jistá si nejsem.

Proč? Není snadné o tom mluvit. Není to snadné v 5 letech, není to snadné v 15 letech a není to snadné ani v 50 letech. Když k tomu není opravdu dobrý důvod, oběť sexuálního zneužití se něčemu takovému přirozeně snaží vyhnout. Nechce o té hnusné věci mluvit, připomínat si ji, chce za tím jednou provždy udělat tlustou čáru.

Všechny ty nechápající hlasy, proč to neřekla už tenkrát a proč to vytahuje zrovna teď, jsou svým způsobem pochopitelné. Vážně to na první pohled působí divně. Přece když mě někdo zmlátí nebo okrade, nahlásím to hned. Jenže tohle není vůbec to stejné jako být zmlácen nebo okraden. Být obětí sexuálního zneužití je proklatě osobní záležitost, je to ponižující, trapné, odporné, špinavé. Oběť vůbec nechce být s něčím takovým spojována. Nechce nic vysvětlovat, rozebírat. Nechce, aby si ostatní představovali, jak to asi probíhalo. Chce, aby to zmizelo jako černá můra a mohla dál žít, jako by se nic nestalo.

Důsledkem mlčení je, že se rozšířenost sexuálního zneužívání často zpochybňuje a celý problém bývá zlehčován, i když je daleko větší, než je většina lidí ochotna připustit. Protože většina lidí jím opravdu přímo zasažena není a usuzují na základě vlastní zkušenosti a povrchní znalosti svého okolí. Říkají: to mně se nikdy nestalo a ani žádné z mých přítelkyň nebo to já bych nikdy neudělal a ani nevím o žádné, která by měla s tímhle zkušenost. No pochopitelně, tohle není věc, která by se běžně vytahovala v konverzaci, a nevíte to kolikrát ani o svých nejbližších. Matka to nemusí vědět o dceři a partner o partnerce, natožpak o někom dalším. Na povrch vyplavou jen ty nejotřesnější případy znásilnění nebo dlouhodobého zneužívání, ale to je jen malinká špička ledovce. Všechno ostatní zůstává přikryté hladinou studu a strachu. Protože tohle se skoro vždycky děje neveřejně, zpravidla mezi čtyřma očima, a oběť dobře ví, že její výpověď bude agresorem zpochybněna. A hlavně to celé bude tak strašně nepříjemné, že raději mlčí.

Nikdy jsem o svém zážitku z dětství nemluvila a nejspíš i díky tomu na mně ta příhoda nezanechala větší stopy. Nemluvit o tom je přirozená obranná reakce. Až dnes, po více než 40 letech, cítím, že mi mluvení už neublíží. Přesto, jak to teď píšu, musím přiznat, že je to pro mě pořád překvapivě citlivé a bolavé místo, které otevírám s jistým sebezapřením. A neudělala bych to nejspíš nikdy nebýt současné diskuze, ve které se ozývá tolik nepochopení a zpochybňování hlasů obětí, které měly tu odvahu promluvit.

Snad ten můj střípek, který berte jen jako reprezentanta celého moře dalších nikdy nezveřejněných příběhů, pomůže trošku osvětlit obří temno, které v téhle debatě stále zůstává skryté pod hladinou. Nás zneužitých a mlčících je totiž strašně moc. JE NÁS TOLIK, ŽE SI TO ANI NEUMÍTE PŘEDSTAVIT.