Chápu, že zdravotnictví musí šetřit. Ale nevím, proč bych u toho měla být za vola.
Jako tupý hovězí dobytek jsem si připadala před pár lety v ordinaci jedné nemocnice. Šlo o specializovanou ambulanci, jedinou svého druhu široko daleko, kam poslali na vyšetření moji dceru. Ještě před samotným úkonem jsme samozřejmě musely projít vstupní procedurou a vysypat ze sebe tolikrát opakované údaje od porodu až po cukrovku dědečka, ale s tím se počítá. Nezarazilo mě ani to, že moderní a očividně draze vybavená centrální evidence lpí na tradičních kartách pacienta v kartónovém obalu, které zkrátka patří ke koloritu českého zdravotnictví. Doprava těchto drahocenných záznamů (pozor, nenahlížet!) do ordinace lékařky byla kupodivu svěřena nám hloupým pacientům.
Po dvouhodinovém čekání konečně došlo na ono vyšetření a dozvěděla jsem se, že za dva týdny mohu přijít pro výsledky, sama bez dcery. „A nemohla bych si raději zavolat?“ „Výsledky sdělujeme pouze osobně,“ zněla důstojná odpověď. Nu což. Znovu jsem si zařídila volno, za dva týdny si v centrální nemocniční evidenci vyzvedla nyní již naditější kartu pacienta a vydusala s ní dvě poschodí. Předbíhání v oné ordinaci netolerovali, takže další dvě hodiny čekání a pak ... konečně vstoupím do svatyně, doktorka vytáhne z mnou přinesené karty laboratorní výsledky a důležitě mi sdělí jedinou větu: „Je to v pořádku.“ Otevřela jsem pusu dokořán, a když se mi ji povedlo zase zavřít, vymáčkla jsem jenom: „A to je všechno???“ „Ano, můžete jít.“ Ač jinak flegmatik, v tu chvíli jsem ucítila, jak ve mně stoupá rudá vlna vzteku, která rázem smetla i radost z dobrých výsledků. Nechala jsem jim tam na památku pár ostrých slov, která stejně nepochopili. Proč by plně vytížená sestřička měla chodit dvě patra do evidence a pak sdělovat výsledky po telefonu, když to pacienti všechno vyřídí sami. A rádi!
Pak se nám pár let dařilo doktorům víceméně vyhýbat, takže jsem nabyla dojmu, že zvyk dělat si z pacientů poslíčky smetla některá zdravotnická reforma (ale která, sakra, když žádnou nedotáhli do konce?). Z omylu mě vyvedly zkušenosti z posledních měsíců, kdy jsem se svěřila do péče ortopeda, který si nedá pokoj a čas od času mě pošle na rentgenové vyšetření. Bývá to spolu s čekáním akce na dvě hodiny, ale s tím se počítá. S čím jsem ovšem nepočítala, bylo důležité napomenutí při odchodu: „Až si pan doktor snímek prohlédne, musíte nám ho vrátit.“ „???“ „Pojišťovna dělá kontroly a snímek potřebujeme tady, jinak nám ho nezaplatí.“
Dvakrát jsem se podvolila a odjela na zdravotnické středisko, které nemám zrovna po cestě a není tam kde parkovat, jenom proto, aby pojišťovna, které posílám každý měsíc x tisíc, zaplatila za vyšetření, které opravdu potřebuji. Potřetí jsem se vzbouřila. Snímek krční páteře se mnou už pár týdnů jezdí autem. Kouká na mě z postranní kapsičky ve dveřích spolujezdce a čeká, až pojedu kolem místa, kam patří podle představ zdravotní pojišťovny. Asi se hned tak nedočká. České zdravotnictví má ve skříni tolik kostlivců, že jim tam ten jeden snad chybět nebude.
I tak si občas ve vztahu ke státním institucím připadám jako dojná kráva. Ale vola, vola ze mě prosím nedělejte...
