Umřít ve spánku...

...je za odměnu. Říkám si dnes, ve věku, kdy mám ke konci možná blíž než k začátku.

Jako malá holka jsem to tak ale vůbec neviděla. „Měl krásnou smrt,“ slyšela jsem tehdy říkat babičku o nějakém známém, “večer usnul a ráno se už neprobudil.“ „Opravdu krásná smrt, takovou by si přál každý,“ pokyvovala hlavou babiččina přítelkyně. A já nevěřícně poslouchala a vůbec mi ty jejich řeči nešly do hlavy. Co je na tomhle krásného? Jeden den je člověk živý, normálně usne a UŽ NIKDY se neprobudí. Taková hrůza! Umře a ani o tom neví! Jak by si to někdo mohl přát?

Úvahy naivního dětství. Nemoc, bolest, smrt, to všechno je tak neskutečně daleko, zato spánek je dítěti dobře známý a každý den se s důvěrou svěřuje do jeho náruče. Kdyby v té době zákeřně přišla smrt, byl by to od spánku neskutečný podraz.

Pak mi bylo šestnáct a umřel dědeček. V 81 letech, po životě vyplněném až do posledního dne poctivou krejčovskou prací. Byla neděle a dědeček po skončení mše zůstal ještě v kostele, aby se na chvíli sám pomodlil. Malinko si přitom zdřímnul a nikdo ho nechtěl rušit. A přesně tak ho tam nakonec našli, s hlavou klidně složenou na sepjatých rukách. Tehdy jsem řekla i já: „Krásná smrt.“ Taková, jakou by si přál každý. A jakou si dobří lidé na konci dlouhého života zaslouží.

V té dnešní smutné zprávě o Václavu Havlovi je pro mě informace o smrti ve spánku největší útěchou. Za celý život dostal řadu vyznamenání, ale tohle poslední udělené vyšší mocí je možná ze všech nejcennější.