Panychida za diskuse aneb Jak jsem přišla o plody blogerského úsilí

To je tak, když blogerka usne... ne zrovna na vavřínech, ale v bublině nečinnosti a nečtenosti. Pak se jednoho dne probere a zjistí, že ji okradli a cosi je nenávratně pryč.

Blogy se píší z různých důvodů a snad každý bloger má ten svůj nebo směsici svých vlastních. Já to mám tak, že píšu hlavně kvůli diskusím. (Taky proto nechápu blogery, kteří diskuse schválně neotevírají, a ze zásady takové autory nečtu, ale to bych odbočila jinam.)

Pro mě je diskuse ta nejúžasnější věc, kterou internet vnesl do psaní ve smyslu formulování, sdělování a tříbení názorů. Na rozdíl od tištěného slova tu máme interaktivní nástroj, který autorovi okamžitě zprostředkuje zpětnou vazbu, doplní jeho informace nebo je uvede na správnou míru, často i pobaví a potěší. Miluji diskuse a miluji všechny diskutéry, i ty, co mi spílají, a naopak nesnáším veškeré překážky svobodného vyjádření v podobě registrací a cenzury. Bez mučení se přiznávám, že o diskuze stojím tak moc, že je občas vědomě podněcuji - schválně názory trochu hrotím, vymýšlím kontroverzní titulky a vůbec jdu čtenářům “proti srsti”, abych je vyprovokovala, probudila z letargie a přiměla reagovat. Když mi pak čtenář napíše něco šťavnatého a cenzor to vzápětí smaže, nelibě vrčím. Beru to, jako by někdo nezvaný přišel uklízet ke mně do kuchyně. Zkrátka diskuze chápu jako nedílnou součást textu - svého textu! - a chci všechny reakce ponechat v autentické podobě, včetně případných negativních emocí, které moje názory vyvolaly. Bohužel, na úpravu pravidel iDnes jsem moc malý pán, a tak nezbývá než skřípat zuby nebo jít psát jinam. Před lety mě hodně naštvalo, když tady upravili pravidla pro diskuze a diskutéry pěkně sešněrovali. Dlouho jsem pak na iDnes nic nepsala, ale teď už zas občas něco napíšu, i když mám pocit, že diskuse zdaleka nejsou tak živé, jako bývaly dřív...

Ale k podstatě věci. Paralelně s blogem na iDnes jsem si před pár lety založila blog na Lidovkách. Prostředí bylo komornější, návštěvnost daleko nižší, ale o to zajímavější občas byly diskuse. Většinou se do nich zapojovali ti stejní lidé - kolegové a kolegyně z blogu - a diskutovalo se kultivovaně, na úrovni. Pak se staly dvě věci. Jednak moje chuť blogovat postupně klesla k bodu mrazu a jednak na Lidovkách vytlačili blogy zcela na okraj čtenářské pozornosti, možná i někam přes něj. Dlouho jsem tam tedy nic nepsala, ani blog neotvírala, až dnes jsem si po dlouhé době vzpomněla... A ouha, už není. Blogy na Lidovkách skončily k 1. 1. 2017 a určitě je moje chyba, že jsem tam tak dlouho nebyla a nic nevěděla. Naštěstí zůstal archiv s texty, což mě velmi těší, nikoli kvůli mým vlastním, které mám uložené i jinde, ale kvůli textům a fotografiím některých kolegů. Co však nenávratně zmizelo, jsou diskuse, které jsem nikde uložené neměla. Brala jsem je jako nedílnou součást textů, strávila nad nimi hodně času, je v nich plno zajímavých myšlenek... a všechno je to pryč. Nechápu, jakým právem a hlavně z jakého důvodu byly všechny ty příspěvky tolika lidí zlikvidovány. A je to podle mě strašná škoda.

Vím, že pláču na špatném hrobě, ale když ten správný hrob už je oplocený a nepřístupný, já se tam nedostanu, a tenhle se nachází hned vedle, tak mi to, prosím, odpusťte.

R.I.P., diskuse moje.