Zmatky nad zmatky

Po delší odmlce, kdy mě humor na maličkou chvíli přešel, se vracím v plné síle, odhodlaná odhalit další ze svých nešvarů...

Existují dva typy žen. První z nich jsou elegantní víly, které jednají rozvážně, s klidem a jim přirozenou ladností pohybu. Nikdy si neudělají trapas, a pokud se někdy dostanou do nečekané nebo stresující situace, dokážou z ní vždy s elegancí vybruslit. No a pak jsme tu my zmatkařky. Ne, že bychom trapné situace dokázaly rychle odvrátit, my je přímo nevědomky vytváříme.

Nejvíce se toto „postižení“ projevuje v zaměstnání. Když někde trávíte minimálně osm hodin denně, nemotornost se dříve nebo později musí projevit. Jasně, na pohovoru, který trvá maximálně tři hodiny, ještě jakž takž dokážete předstírat, jak moc jste nad věcí a tváříte se, že dokážete pracovat deset hodin denně, porodit pět dětí a k tomu si ještě stihnete pořídit psy, chodit pětkrát týdně do fitka a o víkendech dobrovolničit. Mezi negativní vlastnosti pak samozřejmě uvedete, že jste až moc velká perfekcionalistka. Tak nějak probíhal pohovor i u mě, kdy jsem se snažila vyhovět korporátním standardům, kterým ve skutečnosti nevyhovuje nikdo, ale všichni chtějí, abyste tyto fráze na pohovoru vypustili z pusy a oni si mohli odškrtnout položku v manuálu „jak správně vést pohovor“.

Vše tedy běželo jako po másle – do té doby, než mě šéf chtěl vyprovodit k východu. Po cestě ze mě spadla nervozita a začal se projevovat klasický Pavča styl. Protože firma je obrovská a plná uliček, začala jsem se otáčet doprava, doleva a zase zpět a hledat cestu ven všemi směry, kterými to fyzikálně bylo možné. Úplně jsem ztratila orientaci v budově a celou grotesku zakončila prohlášením: „No vidíte, tohle jsem měla říct, když jste se mě ptal na moje špatné vlastnosti.“ Můžete hádat, kdo z nás dvou tuto hlášku považoval za vtipnou. Nicméně šéfovi po tomto zážitku zřejmě nezasvítilo výstražné světýlko a přijal mě. Od té doby se snažím trapasům vyhýbat, i když ne vždy se mi to povede. Konvice puštěná bez vody a osolený čaj by mohly vyprávět. Naštěstí nemůžou.

Přítel, teda už snoubenec, je na moje občasné excesy za těch pět let už zvyklý. Navíc i on má sem tam problémy s roztržitostí, a tak když jsme po návratu z nemocnice volali zámečníkovi kvůli zabouchnutým dveřím, zůstala jsem naprosto v klidu, přestože jsem se sotva držela na nohou. Jsme prostě taková zmatená dvojka. Já mám zase na kontě historku jako vystřiženou ze seriálu IT Crowd, kdy jsem během návštěvy univerzity v Rakousku musela nutně na malou, a pak na toaletě automaticky zatáhla za šňůrku vedle záchodu. Že se nacházím na WC pro invalidy, jsem zjistila hned vzápětí, kdy se po celé univerzitě spustil alarm, který přivolává postiženým pomoc.

Na mou obranu ale musím dodat, že se na sobě snažím pracovat a dokonce jsem navštívila lekci jógy, abych  trochu zpomalila svoje splašené pohyby. Jenže když se vám někdo během „relaxační části“ snaží namluvit, že přestáváte cítit nohy a jste lehká jako pírko, začnete automaticky přemýšlet nad tím, jak je možné necítit něco, co vás po celém dni pěkně bolí, a navíc asi zrovna nevoní po fialkách. Jo fialky, ty ale voní pěkně. Ale na svatbu se nehodí. Ne, tam si objednám spíš květiny do bíla. Zavolala už jsem té květinářce? Budeme zdobit i židle? Hm, židle, to je vlastně pěkně zvláštní slovo. Jak asi vzniklo...? Po cestě domů z jógy jsem tak zabraná do googlení „původ slova židle“, že nasednu do šaliny jedoucí opačným směrem a vůbec mi to nepřijde divné.

A tak se trochu bojím, co všechno se přihodí na naší svatbě. Necháme se překvapit.