Láska k literatuře nezná hranic

Čím je člověk starší, tím více přemýšlí nad tím, kam by se jeho životní cesta ubírala, kdyby nikdy nedošlo k některým setkáním a já nejsem výjimkou.

Když jsem ještě jako devatenáctiletá studentka germanistiky náhodou narazila na párty na sympatického Švéda a chlubila se před ním svými znalostmi základních švédských slovíček, netušila jsem, že toto setkání přeroste do dlouholetého přátelství a otevře mi (i když po většinu času na dálku) dveře ke švédské literatuře a ke způsobům vnímání literatury vůbec. 

Z Philipa se totiž během času vyklubal nejen milovník literatury, ale i nadějný autor mnoha zajímavých povídek. A vzhledem k tomu, že nějakou dobu žil v Česku, nemohl nevnímat českou kulturu a literaturu vůbec. Když už jsme spolu tedy mluvili o českých autorech, padala hlavně „světová”  jména jako Milan Kundera, Karel Čapek nebo Franz Kafka. Podle Philipa by neměli být zapomenuti hlavně dva poslední zmiňovaní a to s dovětkem, cituji: „Proměna od Franze Kafky je mým osobním favoritem. A Dobrý voják Švejk od Haška je rovněž nezapomenutelnou klasikou, která je v dnešní době více důležitá než kdy dříve. Jde o nadčasové dílo.“ Pak se mi ale začalo zdát, že už je v našich rozhovorech překafkováno, a tak jsem si dala osobní úkol, že se v budoucnu pokusím Philipovi nabídnout více v zahraničí neprofláknutých autorů. Co třeba Škvorecký, Holan, Bondy, Balabán nebo Skácel? I když, jak se znám, stejně mu na Vánoce pošlu Kunderu…

Když mi jednou Philip sdělil obavu, že švédští čtenáři téměř žádné české autory neznají, uvědomoval si přitom, že jde o generalizaci. Není se ale čemu divit. Jak se mohou Švédi orientovat v české literatuře, když, upřímně, kolik jsem toho v době našeho seznámení o švédské literatuře věděla já?

Můj vztah ke švédské literatuře se dlouhou dobu omezoval na detektivky v čele s Miléniem Stiega Larssona.  Příběh mladé hackerky Lisbeth a charismatického detektiva Mikaela na pozadí vražedného běsnění v odlehlé severské krajině uchvátil celý svět a odstartoval boom švédských detektivek.  A já nebyla výjimkou. Ale co klasická literatura? Samozřejmě jsem znala Astrid Lindgren její nesmrtelnou knihu Děti z Bulerbynu, kterou jsem si podvědomě zařadila do kolonky „jen pro děti”. Philip však jinou knihu od Lindgrenové, a to Emil Neplecha, zařazuje mezi nejvýznamnější díla švédské literatury 19./20. století spolu s Viktorem Rydbergem a dílem Singoalla, Karin Boye její knihou Kallocain nebo Hjalmarem Söderbergem s románem Doctor Glas. Nikdy jste tato jména neslyšeli? Neděste se, nejste v tom sami. 

Některým z vás ale určitě něco řekne jméno nositele Nobelovy ceny za literaturu, Nora Knuta Hamsuna. Já osobně ho měla v poznámkách z germanistiky zaškatulkovaného jako sympatizanta nacistického režimu, tedy u mě odepsaného na všech frontách. Philip mě však vyvedl z míry, když mi sdělil, že pokud se pokusíme odprostit od autorových politických názorů, považuje Hamsuna považuje za jednoho z nejdůležitějších spisovatelů 20. století.  Ale to už jsme překročili hranice do Norska, vraťme se tedy zpět ke Švédsku. Jednou mě totiž  zajímalo, jaké tři knihy od švédských autorů by podle Philipa neměl žádný čtenář minout?

Philip hned hbitě zmínil Trpaslíka od Pära Lagerkvista, knihu, která „zobrazuje zlo v člověku.”  Není náhodou, že byla publikována v roce 1944 a v dnešní době je stále více relevantní než kdy dřív.

Dále pak románová tetralogie Vystěhovalci od Vilhelma Moberga, sledující osud rodiny ze Smalandu, která se rozhodla emigrovat do Ameriky. A v neposlední řadě pak Kerstin Ekman a The Wolf Run, novela publikovaná v roce 2021, o vztahu člověka k přírodě a co vůbec znamená být člověkem. 

Po stovkách hodin strávených s knihami se Philip rozhodl, že by mohl sám začít tvořit. V jeho případě však nejde o sporadické články jednou za uherský rok, jako je to u mě, ale stal se z něj autor mnoha povídek.  A co ho vlastně na psaní a literatuře vůbec přitahuje? Jak sám říká, „psaní mě naplňuje smyslem. Je určitým druhem úniku a radostí.”

Jeho způsob přemýšlení o literatuře inspiruje nejen k četbě, ale i k tvorbě i mě.

A tak nevydat se ten večer pařit,  nepsala bych tento článek a možná by se mi spolu s přibývajícími mateřskými a rodinnými starostmi literatura čím dál více vzdalovala. A proto by každý měl mít svého Philipa.