Ze života v korporátu III: Zaškolování

Po prvním oťukávání začíná jít do tuhého. Tento týden musíme zuby nehty dokázat, že jsme právoplatnou součástí dream teamu...

Mezitím, co se nám o víkendu v hlavě rozložil první den v práci a my jsme se rozhodli, že ačkoli jsme úplní nováčci, nenecháme se jen tak od starších kolegů/gestapáků ponižovat, trávila zřejmě kolegyně víkend dumáním nad otázkou, jestli nepůsobila moc mírně a ještě přitvrdí. Po klasickém ranním ponižujícím pozdravu Dobrý den následuje obracení očí v sloup, protože na její vkus zapínáme počítač moc pomalu, a my se rozhodneme, abychom tento ten přežili v aspoň relativním psychickém klidu, že opět sklapneme uši a hrajeme její hru, což se vzápětí ukazuje jako chyba lávky.

Jako na potvoru se nám totiž, jak už to tak bývá, když někdo kouká přes rameno, nic nedaří. Prsty se potí, tlačítka na klávesnici mačkáme moc rychle nebo naopak moc pomalu a když se nám napoprvé nedaří ani zkopírovat link, přemýšlíme o tom, jestli bychom to rovnou neměli zabalit a zbytek života se zaškolovat, jak se dělá dvojklik. Když už to vypadá, že hůř být nemůže, kolegyně nás na okamžik opustí s tím, že nám zadá banální úkol, Tato chvíle člověku přijde vhod, protože jednak máme čas se konečně nadechnout (ti šťastnější z nás si skočí i na záchod), a taky se konečně můžeme v klidu soustředit. Úkol si splníme a pro jistotu ještě zkontrolujeme víckrát jak bakalářku jen proto, abychom nezavdali jakoukoli příčinu k výtce. 

Když jsme si jistí, že tentokrát je vše v nejlepším pořádku, vrací se kolegyně. Soustředěně kouká na obrazovku a čmuchá chybu. Mě nenachytáš, pomyslíme si v duchu, když v tu chvíli se v jejích očích rozsvítí dvě jiskřičky, které se objeví jen tehdy, pokud naleznete kompromitující materiál na svého úhlavního nepřítele, a pronese vítězoslavně: Vy jste nedala manažera do kopie! Věta zní tak fatálně, že kapitán oznamující potopení Titanicu je oproti tomu žabař, a my se zmůžeme jen na chabé: Ale vy jste říkala, že mám dát do kopie Vás, načež následuje opakované hlášení: My tady VŽDYCKY dáváme manažera do kopie. A my pochopíme, že nemá cenu se dohadovat o tom, že nám tuto informaci zmiňuje poprvé. Každopádně si v duchu začneme představovat, co se asi tak stane, když někdo omylem nedá manažera do kopie mailu. Rozsvítí se v jeho kanclu červené tlačítko a celá budova začne hořet? Vypustí pan Burns psy a akcie firmy klesnou o 90%? A nebo jen stačí e-mail manažerovi přeposlat znovu? 

Na konci pracovní doby zamíříme opět do kuchyňky, kde se ostatním kolegům svěříme s nadějí, že se nás následující dny na školení ujme někdo jiný. Ostatní nám vyjádří soucit, vzhledem k tomu, že si něco podobného na začátku museli prožít sami, ale jediné co nám poradí, je držet hubu a krok. Tedy pokud nechceme problémy. Je tedy jasné, že jeden člověk vládne všem a že i silná jednička může přebít slabou pětku.

Když se schvácení rozhodneme to dnes v půl šestý zabalit, kolegyně mezi zuby zamrmlá větu: Dnes už tak brzo?

Ty vole, jsem tu skoro deset hodin a byla jsem jednou na záchodě, jestli si myslíte, že obětuji za těch pár tisíc svůj soukromý život stejně jako vy, tak to se teda šeredně mýlíte, pomyslíme si bohužel jen v duchu. Jenže když pak o půlnoci v posteli přemýšlíme, jestli jsme udělali opravdu vše správně a na nic nezapomněli, tušíme, že to tak jednoduché nebude.