Život ve věznici s mírným režimem. Od hlavy ke světu ven.

Myšlenky a jejich stíny. Obrazy. Odrazy zvuků. Procházky. Od stěny ke stěně. Tam a zpět. Život v hlavě.

...

Temná noc dává mi zvláštní předtuchu

Cosi divného cítit je ve vzduchu

Hvězdy píši svoje vzkazy

Do noci, ze které mrazí

Světlo odráží se od starých skel

Vítr zní, jak kdyby píseň pěl

Zima upadá na můj skromný šat

Po těle cítím nezvyklý chlad

Prodírám se tmou

Tou cestou nekonečnou

Zdá se být bez cíle

Kde to jsem, křičím zoufale?!

Ozvěna odpoví mi stejnou otázkou

Jednou, podruhé, několikrát za sebou

Jsem uvězněna ve vlastním vězení!

Ach, nepřála jsem si takové zjištění!

...

Život se s námi někdy nemaže. Žít není snadné, natož samozřejmé. A tak se mu bráníme. Stavíme hradby. Bouráme je. Pak je zase stavíme pevnější. Abychom přežili bez újmy. Co potom, když poznáme, že víc než ve světě žijeme v hlavě. Za těmi hradbami. V bezpečí. Že pro svět tak trochu umíráme, protože naší planetě Hlavě nerozumí? 

Je to, že ztrácíme kontakt se světem, pro nás vysvobození nebo vězení?

Bláznění?  

Rozhodla jsem se udělat si krátký test. Půjdu ven. Na hodinu. Na dvě. Poběžím. Zpomalím. Sednu si. Lehnu. Vylezu na strom...  Cokoliv mě zrovna napadne. A budu vnímat přítomný okamžik. Dech. Déšť. Slunce. Vůně. Zvuky. Život kolem mě. Život samotný. Bez vzpomínání. Hodnocení. Snění. 

Víte jak do dopadlo? Žádné bláznění. Šlo to! A moc dobře. Dech. Vůně. Zvuky. Život. Tolik toho bylo... Malé radosti z přítomnosti. Přicházelo to postupně a moc rádo. Ale i přesto... moje mysl se necítila úplně přirozeně. Neustále mi ty momenty utíkaly mimo okamžiky, ve kterých jsem se snažila tolik se ukotvit, až jsem si je opět spojovala s prožitkem dané chvíle. S pocity. A tak jsem si zase lítala zpět do věznice - snad tedy s mírným režimem.

Život od hlavy až ke světu ven? Jaký je? Vzpomínám si na něj až moc dobře, ale...

...jsem v tom teď tak nějak po uši.