Myšlenky a jejich stíny. Obrazy. Odrazy zvuků. Procházky. Od stěny ke stěně. Tam a zpět. Život v hlavě.
...
Temná noc dává mi zvláštní předtuchu
Cosi divného cítit je ve vzduchu
Hvězdy píši svoje vzkazy
Do noci, ze které mrazí
Světlo odráží se od starých skel
Vítr zní, jak kdyby píseň pěl
Zima upadá na můj skromný šat
Po těle cítím nezvyklý chlad
Prodírám se tmou
Tou cestou nekonečnou
Zdá se být bez cíle
Kde to jsem, křičím zoufale?!
Ozvěna odpoví mi stejnou otázkou
Jednou, podruhé, několikrát za sebou
Jsem uvězněna ve vlastním vězení!
Ach, nepřála jsem si takové zjištění!
...
Život se s námi někdy nemaže. Žít není snadné, natož samozřejmé. A tak se mu bráníme. Stavíme hradby. Bouráme je. Pak je zase stavíme pevnější. Abychom přežili bez újmy. Co potom, když poznáme, že víc než ve světě žijeme v hlavě. Za těmi hradbami. V bezpečí. Že pro svět tak trochu umíráme, protože naší planetě Hlavě nerozumí?
Je to, že ztrácíme kontakt se světem, pro nás vysvobození nebo vězení?
Bláznění?
Rozhodla jsem se udělat si krátký test. Půjdu ven. Na hodinu. Na dvě. Poběžím. Zpomalím. Sednu si. Lehnu. Vylezu na strom... Cokoliv mě zrovna napadne. A budu vnímat přítomný okamžik. Dech. Déšť. Slunce. Vůně. Zvuky. Život kolem mě. Život samotný. Bez vzpomínání. Hodnocení. Snění.
Víte jak do dopadlo? Žádné bláznění. Šlo to! A moc dobře. Dech. Vůně. Zvuky. Život. Tolik toho bylo... Malé radosti z přítomnosti. Přicházelo to postupně a moc rádo. Ale i přesto... moje mysl se necítila úplně přirozeně. Neustále mi ty momenty utíkaly mimo okamžiky, ve kterých jsem se snažila tolik se ukotvit, až jsem si je opět spojovala s prožitkem dané chvíle. S pocity. A tak jsem si zase lítala zpět do věznice - snad tedy s mírným režimem.
Život od hlavy až ke světu ven? Jaký je? Vzpomínám si na něj až moc dobře, ale...
...jsem v tom teď tak nějak po uši.
