„Odpuštění je způsob, jak zabránit, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost“

Všichni děláme chyby a všichni potřebujeme, aby nám bylo odpuštěno. Když se tak neděje, jsme naštvaní, dotčeni, máme vztek. Ale umíme to, co chceme po ostatních a nám to připadá jako samozřejmost? Umíme odpouštět? 

Určitě s tím každý z nás bojoval, pocity ukřivdění, nepochopení, šrámy na duši, na srdci a kolika z nás se ulevilo, když jsme odpustili nebo nám bylo odpuštěno…

...

Co nám přináší umění odpouštět? Radost. Úlevu. Nový začátek.
Je to dar, který si můžeme dát sami sobě a musíme ho umět přijmout a pečovat o něj, chránit ho. Každý nešvar a každé neštěstí nás v životě posune svým způsobem směrem kupředu, ale domnívám se, že nejvíce kupředu nás posune odpuštění. Kdo by se chtěl navenek tvářit, že je všechno v pořádku, když si v hloubi duše nese to těžké břemeno a neutichající pocit křivdy, bolest, vztek, zatrpklost, duševní poranění? Odpuštěním se těchto pocitů zbavíme a časem získáme pocity jiné. Ty daleko příjemnější. Žádné myšlenky na pomstu. Oko za oko, zub za zub… A i když by jsme nejraději všechnu zlobu dostali takto ven.. je to nesmysl! Pomsta je symbol slabosti, odpuštění je symbol síly.

…

Vzpomínám teď na svoji kamarádku Andreu, která se mi před nějakou dobou u skleničky vína sesypala jak hromádka neštěstí, že neumí odpouštět.

Andrea byla vždycky ozdobou každého večírku, každé akce, každé společnosti, je veselá, optimistická, kamarádská a má velmi inteligentní a nezvyklý smysl pro humor, snad všichni ji milují. Kam vejde, tam se okolí rozzáří. Je navíc neodolatelně krásná, a to je opravdu s její povahou až vražedná kombinace. Vždy se proto kolem ní motala spousta chlapů. Má hromadu přátel. Nikdy si na nic nestěžovala. Nenaříkala. Nikdy nebyla nešťastná. 

Až teď.

Vše začalo tím, že udělala chybu ve svém stávajícím vztahu a touto svojí chybou si uvědomila, že její partner pro ni asi není ten pravý. Chtěla ho opustit. Ale on jí řekl, že jí odpouští, přitom ona ho o odpuštění vůbec nežádala.

Svého předešlého přítele opustila, protože zjistila, že si dopisuje se svojí bývalou partnerkou. Nežádala o vysvětlení. Po pěti letech krásného vztahu ho ze dne na den opustila.

Svojí první velkou lásku opustila po sedmi měsících, protože flirtoval na diskotéce s kolegyní z práce.

Vlastně, vždy jsme ji obdivovali, jak je silná, nehroutila se, mávla rukou a šla dál. Vše tak nějak elegantně a v tichosti přešla.

A teď tu chybu poprvé udělala ona a nedokázala přijmout odpuštění.

Řekla mi: „Co já to jsem za člověka, já jsem snad z ledu, své bývalé jsem opustila vždy ze dne na den, vlastně za jednu jedinou chybu a bez vysvětlení a ani jsem neměla snahu jim odpustit. Neumím to. Neumím odpouštět! A Teď? Teď, když chybu udělám já a je mi odpuštěno, tak to neumím nebo možná ani nechci přijmout!“

Najednou mi došlo, jak si s sebou nese celou dobu to, o čem jsem psala v úvodu, to těžké břemeno, blok, který jí nikdy nedovolil posunout se dál. Nikdy nad ničím nemávla rukou, jak jsme si mysleli. Místo odplaty „Oko za oko…“ přijala několikrát bolest za bolest… a tu v sobě ukrývala.

A pod tou krásnou a milou zlatou skořápkou veselé dívky se ukrývá nešťastná sama sebou zklamaná Andrea.

…

Andy, moje milá, vím moc dobře, že umíš odpouštět. Ale nejprve odpusť sama sobě! A potom si možná uvědomíš, že to umění odpouštět souvisí s uměním žít. 

A nejen to! S uměním šťastně žít. S uměním milovat. Přijmout lásku. S uměním vstát a jít dál. S uměním přijmout nabízenou pomocnou ruku a umět nabídnout tu svoji.

Mám tě ráda a odpouštím ti, že nejsi tak dokonalá, jak jsme si mysleli. Takto jsi totiž daleko lepší!