Kniha života. Kapitola třetí. Tak trochu podivné školkové hry.

Říká se, že co se v mládí naučíš, ve stáří jak když najdeš. Opravdu je tomu tak? Jak to bylo u mě se školkou? Malé nahlédnutí do kapitoly života a mých oblíbených školkovýh her.   

Do školky se nám se sestrou moc nechtělo. Mně obzvlášť, šla jsem později, protože jsem byla doma s o rok a půl mladší sestrou, takže jsem si navykla na mámu o dost víc než ona a navíc jsem tam šla s pokynem, dávej na ni pozor a buď hodná, seš starší, tak bys měla mít už rozum.

Ale nakonec to tam bylo fajn a byla tam zábava. Postupem času jsme si našly kamarády a sestra měla dokonce i svého prvního ctitele. Jmenoval se Toník.

Já a moje sestra - my, holky samotářky, jsme se nakonec rychle naučily nejen být ve společnosti dětí, ale dokonce hrát i kolektivní hry. Byla jich spousta a hrály jsme je často. Nejvíce oblíbené byly Chodí pešek okolo a Krvavý dědek.

A když jsme měly nějaké to trápení nebo jsme nechtěly hrát, Toník nám v zadní části školkových prostor ze žíněnek postavil úkryt a tam jsme se občas schovaly a na pár minut si zase nalezly naši samotu. Byl to moc fajn školkový švagr. 

...

Teď, když to tak píšu a mám ten vzpomínkový výlet do dětství, dochází mi tak trochu, že mohu být ráda, že mě ty dvě zmíněné hry zase tolik nepoznamenaly, nebo... ?

Moment, zamýšlím se... 

...

CHODÍ PEŠEK OKOLO

Seděly jsme s ostatními dětmi v kroužku v tureckém sedu, ruce obepínaly naše nohy, a čela jsme měly uvnitř kruhu. Oči musely být zavřené. Jedno dítě chodí kolem kroužku, v ruce drží pomůcku, které se říká pešek (mimochodem, často je používána v kynologii pro výcvik psů). Na tohoto hráče se nikdo nemohl dívat. Nikdo nesměl otevřít oči. Během chůze kolem kruhu, říkal říkanku: „Chodí pešek okolo, nekoukej se na něho, kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne! Ať je to ten, nebo ten, praštíme ho koštětem“. Jakmile ji dopověděl, zastavil se u toho, kdo byl před ním a plácl ho peškem po zádech a začal utíkat kolem kruhu. Plácnuté dítě honilo hráče s peškem. Pokud se mu nepodařilo dítě dohonit, peška dostalo právě toto dítě. V opačném případě, kdy ho dítě dohonilo, pešek zůstal stejnému hráči. A takto stále dokola.

Víte, co si teď říkám, jak jsem to napsala?

Dítě s peškem říká, ať se na něj nekoukám, tak se nekoukám, uposlechnu hráče s peškem, dodržuji pravidla a pak stejně, možná, dostanu nakládačku. Je to spravedlivé? A co se stane, když se dítě náhodou podívá? Nebo, co když má dítě takovou smůlu, že se za ním pešek zastaví opakovaně? Co jeho záda. A obzvláště, kdyby měl peška zrovna v ruce někdo takový, jako můj kamarád ze školky, který má příjmení Pešek. Tuto hru nenáviděl! Všichni se mu posmívali.

Když ji Pešek s námi hrál,
peškem si nás vychutnal.
Opravdu nerada,
dostala jsem od něj přes záda.
Měl pro tuto hru vlohy
a velmi rychlé nohy.
S peškem často chodil on
a byl na něj těžký hon.

To máte za to, že jste se mi smáli,
křičel tak, až jsme se ho báli!

...

Už ve školce jsem se díky této hře učila, že život je tvrdá, bolestivá hra, i když hraješ fér a dodržuješ pravidla. Že to tak prostě někdy je...

Taky jsem pochopila, s nějakou dobou, že to byla skvělá příprava na to, jak si poradit s tím, když mě někdo praští do zad, v době, kdy to nejmíň čekám. Nebo i v době, kdy to čekám, ale stejně to bolí. Na nějaké rány se totiž nedá připravit.

A taky vím, že je důležité držet pospolu v kruhu svých blízkých, i když máme občas peška... 

...

KRVAVÝ DĚDEK

Hra s krvavým názvem, a s říkankami pro děti ze kterých mrazí. Tady se autor tak trochu vyřádil... Možná proto nás tolik bavila. Neměla logiku a měla děsivá pravidla. A děti rády rebélie a taky strašidelné příběhy. Někde mezi hranicí hororového strachu a zábavy si teď pokusím vzpomenout na tuto bizarní hru na honěnou. 

Rozdělily jsme si role:
jedna Maminka
jeden Krvavý Dědek
ostatní děti tvořily skupinu Dětí

Hra začínala tím, že se Krvavý Dědek schoval a Maminka vařila večeři. Děti přiběhly a říkaly: „Mami, mami, my máme hlad!“. Máma odpověděla: „Běžte se najíst do komory“ (teď právě přišla pro mě první nelogická část této hry, Máma vařila večeři a poslala Děti do komory se slovy, ať se jdou najíst, proč teda vaří tu večeři?).

Komora je právě to místo, kde se doposud schovával Krvavý Dědek. Děti jedno po druhém se chodily do komory najíst a Dědek tam na ně vždy vybafl a zařval: „Co tady děláš, proč mě budíš?“. Děti se s křikem vystrašené vracely zpět k Mamince. „Mami, mami, tam je Krvavý dědek.“ Maminka se je snažila uchlácholit. Nebojte se, nikdo tam není, jsou to jen dědkovy staré trenýrky (druhá nelogická část, dětské fantazii se meze nekladou, ale opravdu lze uvěřit tomu, že si Děti spletly Krvavého dědka se spodním prádlem? Navíc, co vůbec dělají dědkovy staré trenky v komoře?).

Když přišlo z komory poslední vystrašené dítě, statečná Matka se rozhodla do komory jít podívat. Dědek na ní zařval stejně jako na Děti.

I když se Matka lekla, neutekla.

A začala se ho vyptávat:

• Maminka: „Kdo jsi?“
• ?Krvavý Dědek: „Krvavý Dědek.“
• Maminka: „Co jíš?“
  (třetí nelogická část, no, uznejte, nezeptáte se nejdříve, co tady děláš, když se vám objeví někdo cizí v komoře?)
• Krvavý Dědek: „Lidský maso.“
• Maminka: „Co piješ?“
• Krvavý Dědek: „Lidskou krev.“
• Maminka: „Co si oblékáš?“
• Krvavý Dědek: „Lidskou kůži.“
• Maminka: „Čím si čistíš zuby?“
• Krvavý Dědek: „Lidskými kostmi.“
  (tak, a nedivte se, že si Vaše děti nerady čistí zuby!)
• Maminka: „A kdy si přijdeš pro mé děti?“

Krvavý Dědek pošeptal Mamince hodinu, kdy přijde.

Matka došla k dětem, všichni se chytly za ruce a společně zpívaly píseň: „První hodina odbila, lampa ještě svítila, druhá hodina odbila, lampa ještě svítila… (a tak pořád dokola až došly k číslu, které si Dědek s Maminkou domluvili, řekněme třeba hodinu dvanáctou), … dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla, Dědek oko otvírá!“ V tu chvíli se Krvavý Dědek rozběhl k vystrašeným dětem. Děti utíkaly, křičely a Krvavý Dědek je chytal, koho chytl jako prvního, byl v příští hře Krvavým Dědkem.

...

V této hře, teď zpětně, nejsem schopná najít žádnou pozitivní a naučnou pointu pro děti, snad možná jen tu pohybovou. Jasně, že všude nemusí být, jen se zamýšlím se nad tím, jakým způsobem jsem toto vše jako dítě vnímala. Ale asi nijak, myslím, chychotala jsem se slovům jako např. trenýrky a pištěla v běhu u představy, že mě krvavý dědek sní v temné komoře.

Z dnešního pohledu se moc nechychotám u role Krvavého Dědka, Maminky a Dětí, kdy zlý Dědek schovaný v komoře, hodná Maminka, která zpočátku uklidňuje vystrašené Děti a následně jde vlastním tělem čelit tomuto zlu a nevinné Děti bránit... ano, do této chvíle by bylo vše asi v pořádku (až na ten rozhovor, který probíhal mezi Mámou a Dědkem v komoře), ale v závěru se s Krvavým Dědkem domlouvá na hodinu, kdy si pro Děti má přijít. Maminka, jako podrazák co dá své děti napospas nějakému nechutnému kanibalovi?

A tak nebudu upjatá, že ano, toto děti nevidí a nechápou. Slyší trenýrky a pak se jen chychotají, jako já tehdy, než začnou běhat sem a tam a možná ani nevědí proč. Jen jsem ráda, že v naší školce se tato hra synovi vyhýbá. Že nemáme doma v komoře ani trenýrky ani žádného dědka a nemusím vést nekonečné diskuse na téma proč používáme kartáček a ne lidské kosti, proč máme deku... a podobně. A neříkejte mi, že přeháním, jednou jsme se dívali na Šmouly a potom k nám přišel pán na revizi plynového kotle a můj tříleťák ho mezi dveřmi poslal pryč se slovy, že nemá rád lidi. Takže nepřeháním.
A u mě snad tato podivná školková hra zůstala bez následků, pokud nebudu hledat souvislost mezi tím, že jsem dlouhou dobu téměř nejedla maso a omdlévám při pohledu na krev :)

...

Nejen tyto podivné hry, ale i spousta dalších byly zřejmě tou příčinou, že roky ve školce utekly jako voda a najednou jsem byla předškolák. Připravovala jsem se do školy. Trochu se strachem. Trochu natěšená. Poslední školkové prázdniny a já jsem si již v létě připravovala aktovku do školy.
 

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!
Konec byl už těmto dnům.

Krvavý dědek byl mafií zavražděn,
Obuškem utlučen, lidskou kostí zardoušen.

Rybičky, rybičky, rybáři jedou,
chytli mě do sítí, do školy mě vedou!

...

Za chvilku se to blíží. Září. Nové začátky. Nové starty školáků. Ten můj byl s lesklou pastelově modrou zářící aktovkou s obrázkem slona.

Prosím vás, rodičové předškoláků, pokud vám mohu poradit z vlastního prožitku, nedávejte vašim dcerám modrou aktovku se slonem, je možné, že prvních pár měsíců budou pro spolužáky "ta s modrým chobotem." 

...

• Kniha života. Kapitola první. Velká voda
  https://peta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=801749 
• Kniha života. Kapitola druhá. Sladká školka.
  https://peta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=801968