Dnes se zase nevyspíš, milá dámo, víš to?

A zase ten úplněk, proč mi nedal spát? Byl večer, pozorovala jsem měsíc na obloze, plul si tam tak klidně, stoupal výš a výš nad domy, nad město, zdravil mě a mám trochu takový pocit, že se mně snad s tou svojí lehkostí, se kterou si tam plul, tak trochu vysmíval.

Říkal mi s úsměvem od ucha k uchu něco jako „Dnes se zase nevyspíš, milá dámo, víš to?“

Odpustila jsem mu to, jelikož mám ráda úplňky. Už od dětství mě fascinují, stejně jako bouřky.

Při bouřce spím. Mám ráda tu vůni, když se pročistí vzduch. A mám pocit, že i moje hlava se při té elektrizující energii pročišťuje. Jak kdyby s každým zábleskem odcházelo do deště vše, co tam nepatří. A čím jsou bouře intenzivnější, tím intenzivnější pocity úlevy cítím a potom najednou v tom hromobití usnu s neskutečným pocitem lehkosti.

Při úplňku bdím. Potácím se po bytě. Potácím se venku. Potácím se v myšlenkách. Potácím se všude, kde jsem přítomna a i tam, kde jsem nepřítomna. Jsem tělo bez duše. Duše bez těla. Jak kdyby si ji půjčil měsíc a zářil s ní všude kolem mě. Jak kdyby ji ze mě vytahoval, aby měl ji měl dostatek pro sebe. A já potom ležím v posteli a něco mi chybí. Nevím co, neumím to pojmenovat, ale neusnu, dokud se mi to nevrátí. A když potom měsíc zase začne ztrácet na své velikosti, mně se moje maličkosti vrací.

Už o tom ani před svým okolím nemluvím. Jelikož je to pořád dokola. Poslouchám věty typu: Je to blbost, jaký tak asi může mít měsíc na kvalitu spánku? Normálně zavři oči a spi! A víte, tohle nevysvětlíte nikomu, kdo lehne do postele a spí. Snažila jsem se o to několikrát. Popisovat energie měsíce a jeho vliv na přírodu. Na člověka. Ale už jsem to vzdala. Pousměju se a jen řeknu. To ti můžu jen závidět, že prostě lehneš a spíš. Já totiž se svoji citlivostí na okolní vjemy mám všeobecně sníženou kvalitu spánku. Mám někdy pocit, že snad slyším ze spánku i květiny v domě růst, že mě probudí, jak se vytahují za světlem, když je doma tma. A potom taky ta hlava, jak bych to jen řekla, hlava s kreativním a někdy až přebujelým smýšlením, kdy mi v ní běží několik scénářů k vyústění jakékoliv situace, tak ta mi dělá to, že neumím jen tak lehnout do postele, zavřít oči a spát.

A potom tedy k tomu všemu přijde úplněk a já bdím dva až tři dny. To je totiž už najednou nějak moc okolností, vzpomínek a energií.

A tak už pár let nosím všude s sebou svoje úplňkové pytle pod očima a můj bdělý stav, zejména v dopoledních hodinách, často připomíná takový ten pocit, když si vyhladovělá dám na slunci malé pivo.

A teď..

Ten prevít, zase se mi vysmíval.

A já mu zase chodila bědovat, prosit ho, vrať mi moji duši. Vrať mi můj spánek. Než si doplul za střechu na druhou stranu a já ho neviděla. Neusnula jsem. Ale neměla jsem to už komu říkat, tak jsem lehla do postele a psala si scénáře v hlavě tak dlouho, až mě to nad ránem tak vyčerpalo, že jsem opravdu na chvilku usnula.

A pak jsem byla zase celý den ve stavu jak po vypití malého piva na slunci a snažila se přečkat do večera.

Uf, už se to rovná, dnes si myslím, že bych mohla spát.

Tak zase za měsíc, milý úplňku, potkáme se u piva...

Řekněte mi, prosím, že v tom nejsem sama, že nejsem sama, kdo nespí, když se mu ten prevít na obloze vkrádá skrze rolety do postele a vysmívá se mu... "Dnes se zase nevyspíš, milá dámo, víš to?"
 

Že nejsem sama, kdo...
 

Kdo cítí srdce stromu

Na posteli, kde sní

Kdo slyší jak jaro zpívá

Když pod zimou ještě spí

Kdo otevře dveře domu

Do hlavy, kde klid dřímá

Kdo nebojí se jít lesa

Když se stmívá

Kdo nebojí se měsíce 

Když se mu vysmívá

Že nejsem sama, komu vzal energii pro svoji jedinečnou zář, aby ji předal všem, i těm, kteří si snad jen všimli toho, že svítí dnes nějak víc, ale nevšimli si toho, jak krásně se na ně směje...