Co víc si můžu přát…

Byla jsem jen o několik let mladší než dnes. Moje Vánoce se nesly v duchu klidu a porozumění. Zdraví, rodina, láska, přátelé, práce, která mě baví, dobré jídlo, teplo… říkala jsem si, co víc bych si tak mohla přát, nic mi nechybí.

A pak jsem vždy pod stromečkem našla něco, co mi nechybělo. Nový svetr, elektroniku, kabelku, dovolenou, kosmetiku... Přijala jsem dary s vděkem a radostí, i když vím, že nic z toho jsem nepotřebovala. 

...

Byla jsem jen o pár dnů mladší než dnes. Moje Vánoce se nesly v duchu třpytu v očích, očekávání, těšení, dětské radosti. Koledy. Prskavky. Vanilkové rohlíčky, které byly o dost sladší než kdykoliv dřív.

„Mami, ale ty jsi nedostala žádný dárek“ ozvalo se do zvuku šustění papíru jemným hláskem.
„Ale ano, dostala, za chvilku tomu budou čtyři roky, kdy jsem dostala ten největší dar svého života.“
„A jaký?“
„No, Tebe!“
„Ale od Ježíška jsi nedostala žádný dárek, vždyť jsi byla hodná, to není fér!“

„Mamííí, hele, tady je ještě jeden, co tam je napsáno?“
„Ten bude asi pro mě.“
 „Tak vidíš, dostala, maminko, tenhle je pro tebe! Dostala jsi! Ale já bych ti klidně dal moji plastelínu nebo vláček.“
Úplně jsem na něj zapomněla, byl malinký a zastrčený vzadu a překrývala ho větev stromečku. Byla jsem v tuto chvíli tak vděčná, že jsem si dárek od kolegyně z práce rozhodla rozbalit pod stromečkem. Vše do sebe krásně zapadlo. Bylo to milé, když mi ho den před Vánoci nečekaně dovezla domů se slovy, tady něco pro Vás, překvapení musí být… A já měla v ruce parádní teplé bleděmodré ponožky, které tolik hřály u srdce. Nikdy dřív by mě nenapadlo, jak mě budou dojímat ponožky pod stromečkem.

Pokaždé, když si je budu oblékat, vzpomenu si přesně na tento kouzelně hřejivý pocit.

...

Co víc si můžu přát...?