Rom, bezdomovec, muslim (rozpačitý blog)

Podivně fungují zákony světa. Zrovna když jsem pověsila blogy o Romech, blogy o muslimech a blog o bezdomovcích, potkala jsem, věřte tomu nebo ne, Roma, který je v Londýně bez domova – a konvertoval k islámu.

Dlouho jsem váhala, než sem se o něm odhodlala napsat. Zdá se, že Češi, Slováci – a samozřejmě i Moraváci – mívají tendenci si myslet, že Romové překračují kanál La Manche, případně jiné vodní plochy jen proto, aby hostitelské země mohly vyžírat. Mívají tendenci spojovat islám s terorismem. A bezdomovce považovat – ehm – tak trochu za podlidi.

Jasně že ne všichni. Ale přece... Jak se na to budou tvářit mí čtenáři, když napíšu o člověku, který je příslušníkem všech tří "problematických" skupin naráz? Nezískají pocit, že jen potvrzuju jejich latentní fobie?

Ale pak jsem si řekla: Mí čtenáři? Kdepak! Mí čtenáři jsou přece inteligentní, myslící, laskavé, hluboce lidské bytosti, které nepotřebují třídit svět do šuplíků, aby mu rozuměly. Mí čtenáři pochopí, že mluvím o jednom člověku, a nebudou z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry.

Edward, jak si po anglicku říká, pochází z jednoho z těch proslulých "cikánských" sídlišť v západních Čechách. Do Anglie dorazil docela sám, jeho příbuzní prý všichni trčí doma. Na rozdíl od Viktorky, která do Londýna přišla s rodinou a až časem se od ní odtrhla, odjel Edward z Čech ve zralém věku dvaadvaceti nebo možná třiadvaceti let, to už si přesně nepamatuje. Ví jen, že tu bydlí pět nebo šest let. Teda nebydlí, je bezdomovec. Nejspíš byl už doma trochu zvláštní, chci říct vyšinutý, a jeho posledním husarským kouskem byla cesta autobusem na Viktoriino nádraží. Prý už neví, proč se odebral žít zrovna do Anglie – na rozdíl od mnoha jiných lidí, co jim Anglie nesvědčí, nedostal nabídku práce, nepřijel s příbuznými, nevydal se sem za láskou. Prostě se jednoho dne našel v Londýně – a pak už šlo všechno tak nějak samospádem.

Setkala jsem se s ním v jednom zdravotním středisku v severozápadním Londýně. Poslali ho sem z denního centra, kam každý den dochází, přestože mu vlastně nic nebylo. Sociální pracovníci, kteří mají bezdomovce na starost, mu doporučili, ať se na středisku zaregistruje. Udělají mu tam testy na to a ono, případné choroby podchytí – a navíc mu můžou nabídnout pomoc při odvykání kouření, alkoholu a drogám. Bůh ví, že Edward na své pouti Londýnem ke spoustě neřestí přičichl a na některé získal návyk. Zřejmě si kdysi píchal pervitin, a protože v Londýně tak snadno k sehnání není, přešel na všechno, co zrovna bylo k mání.

Edward seděl na židličce u zdravotní sestry, moudře se tvářil – tak moudře, jak to dovedou jen proroci a duševně postižení, a rozhodl se, že se nám svěří se svým životním příběhem. Sestra měla v popisu práce se ho zeptat, jakými chorobami trpěli jeho příbuzní, a Edward jí místo toho odvyprávěl ságu o své rodině.

Sestra řekla, že mu odebere krev. Edward nadšeně sledoval, jak si připravuje nádobíčko, trochu rozechvěle vstal a pomalými, erotickými pohyby se vysvlékl ze ŠESTI mikin. Ani moc nesmrděl. Byl to zkušený bezdomovec, který věděl, kde se vykoupat. Jeho kolega Čech, pro kterého jsem tlumočila půl hodiny předtím, tak čistotný být neuměl.

Když sestra napíchla Edwardovi žílu, zhroutil se blaženě dozadu a užíval si tu rozkoš. Krev stékala do několika zkumavek (testovali spoustu věcí včetně AIDS a hepatitidy C), a vykládal mi, že se mu v Anglii nelíbí, doma to bylo lepší.

"Proč se nevrátíte?"

"Co bych se vracel? Co doma? Tady žijí mí bratři."

Mluvil o bratrech ve víře. Když jednou při své pouti ulicemi uviděl muže, mnoho mužů, jak se zouvají a vcházejí do jakéhosi domu, udělal totéž a vstoupil tam. Bylo to muslimské centrum. Edward byl bosý, nikoho neurážel – a kdosi mu posunky ochotně vysvětlil, jak klesat na kolena, dotýkat se čelem země a děkovat Alláhovi. Konvertoval ten samý den. Musel odříkat jakousi říkanku (vyznání víry v arabštině) – a od té doby tam chodí jako domů. Každý pátek – když si vzpomene, že je pátek – tam chodí a buší hlavou do podlahy. Je to (řekla bych) zhruba stejně uspokojivé, jako nechat se píchat do žíly.

Edward chodí v dlouhé černé říze, a když se ho někdo zeptá, jakého je vyznání, řekne, že muslim. Řekne, že předtím žádného boha neměl, jen bloumal světem, bez boha, teď konečně má pro co žít.

Není o nic míň bezdomovec. Centrum, do kterého dochází, je "denní centrum", jeden z nápadů, které mohou napadnout snad jen Angličany. Denních center je v Londýně nespočet a bývají otevřená od rána do večera. Jsou otevřená každému, chodí tam samozřejmě především bezdomovci. V denních centrech se nasnídají, naobědvají a odpoledne si dají svačinu, mají k dispozici sprchy. Do denních center docházejí sociální pracovníci, psychologové, psychiatři, všeobecní lékaři a jsou bezdomovcům k dispozici. Přes den – tak od osmi ráno do osmi večer – si bezdomovci žijí jak prasata v žitě. Když se centrum zavře, musejí zase ven, nocovat v realitě ulice.

Dává samozřejmě smysl, že město Londýn nenabízí možnost spát v útulku každému bezdomovci. Útulků je tu dost, ale s omezenou kapacitou. Navíc obvykle ubytovávají jen některé. Tlumočila jsem pro české bezdomovce, kteří se zoufale snažili získat bezdomoveckou adresu: vypadalo to, že když vydrží nocovat několik měsíců na stejném místě, sociální pracovníci si jich všimnou a možná jim nabídnou útulek. Častěji než lůžko v útulku můžou bezdomovci získat vlastní pokoj, státem placený. Pár takových znám.

Jenže ani notoričtí dobráci jako Angličané nehodlají ubytovat každého bezďáka, který náhodou zavítá do jejich země. Zároveň nechtějí vypadat jako škrti – a zařídili spoustu denních center. Nemůžu si pomoct, ale tak jako řada zdánlivě nelogických věcí v Anglii mi i idea denních center připadá rozumná. Pokud skutečně nemáte kam jít a nemáte co na práci, můžete v nich pohodlně trávit celé dny, a ještě vám přispěchají na pomoc odborníci. Ale nemůžete v nich nocovat – není to domov. Dovedete si představit, jak by to vypadalo, kdyby Anglie automaticky poskytla přístřeší každému, kdo není schopný si ho najít sám? Vsadím se, že by se sem sestěhovala třetina Evropy – a každý by prohlásil, že je bez domova.

Edward bez domova doopravdy je. Žádný z bratrů ve víře ho nepozval, ať bydlí u něj .. i mešita je pro něj denní centrum.

Ale má, jak se mi svěřil, už nějaký čas bezdomoveckou adresu: ulehne pod lavičku v jednom veřejném parku a doufá, že ho igelitový pytlík uchrání od deště. A že si ho časem všimnou sociální pracovníci a možná mu přidělí útulek.

Je Rom? Je Čech? Je Angličan? Edwarda to už dávno nezajímá. Je bezdomovec. A muslim.