Proč jsou, kruciš, všichni tak milí? (O nakažlivosti nálad)

Když chodí K. na ranní směnu a vyráží z domu před šestou, je to v pohodě. Rázuje si to po hlavní ulici až k vlakovému nádraží a nic ho nezdržuje. Když má odpolední, musí si dát na cestu tři, čtyři minuty navíc. Za těch pár měsíců, co tu bydlíme, jsme se napůl seznámili s majiteli všech obchůdků v okolí, a když procházíme kolem, každý na nás kývá. Zdvořilost velí kývnout v odpověď, a než dorazíte na nádraží, váš krk si připadá jak rozvrzaná pumpa.

Občas, když hokynář stojí ve dveřích, K. cosi milého zamumlá v odpověď na "You all right?", což je fráze, která tady v Londýně tak trochu nahradila americké "How are you?" (až na to, že na ni neexistuje kodifikovaná odpověď), používají ji hlavně nižší třídy a naučili se ji všichni cizinci, podobně jako "innit" na konci vět.

Na K. i na mě, případně na nás oba, když jdeme společně, přátelsky kývají i hokynáři, do jejichž krámku jsme nikdy nezavítali. Nesnaží se nás k sobě nalákat a vnutit nám své zboží tak jako zaměstnanci marketingových firem s plastikovými úsměvy. Jen dávají najevo, že si nás pamatují, že do tohohle sousedství patříme.

"Londýn není město, ale tisíc pospojovaných vesniček," zní slova klasika. Tady na jihu metropole to tak skutečně vypadá. Naše sousedství má navíc spoustu výhod, které odedávna přísluší vesnicím, třeba to, že se tu lidé od pohledu znají a zdraví se navzájem, ale jen málo z vesnických nevýhod: nikdo neví (ani si nemyslí, že ví), co děláte za zavřenými dveřmi – pořád tu máte svoje soukromí a jistou anonymitu. Máme tu i pár vesnických bláznů, které tu každý zná a má je svým způsobem rád, ale málo užvaněných "starých Blažkových" či tiskových agentur tvořených jednou zapšklou drbnou. Je to fakt příjemné místo k životu – stačí pár měsíců a získáte pocit, že sem patříte odjakživa. Za "místního" vás považují dokonce i ti dva postarší pánové, jeden podle všeho srdcař, druhý játrař, kteří si už pětatřicet let u toho samého stolu v té samé hospodě léčí neduhy tou samou značkou piva.

Neznám mnoho míst, kde je to takhle. Znám spíš místa, kde si vás obyvatelé ostentativně nevšímají ještě po pěti letech, ale zato vám s oblibou koukají do talíře a vědí o vás prostě všechno. (A i kdybyste byli svatí, najdou si důvod, proč vás pomlouvat.)

Znám místa, kde se běloch cítí dobře, ale nevyplatí se být černochem. A znám jiná, kde by se každý běloch každé ráno nejradši vyválel v sazích, jinak mu dají znát, že tam nemá co dělat. (Jedním takovým místem bylo naše bývalé působiště: dům u tří soudkyň. Ale tam se spíš než co jiného sešly tři zoufalé, životem zklamané ženské, které hledaly vinu ve všem a v každém, jen ne v sobě, a náhodou měly tmavou pleť.)

V jižním Londýně se polo-známí lidé všech ras usmívají a mávají na černocha stejně jako na bělocha, Inda či Orientálce, stejně na muže jako na ženu. Znám místa, kde se na ženskou muži usmívají tak do třiceti, nanejvýš do čtyřiceti, když je obzvlášť krásná, pak přestanou být úslužní a přestanou ji vidět – žena se stane neviditelnou. Ani tohle v Londýně neplatí. Většina lidí, kteří jsou k nám milí, se mnou netouží jít do postele a nemají zálusk ani na K.-ovu africkou prdelku. Prostě mají dobrou náladu a chtějí se o ni podělit s ostatními. Kupodivu – dobré nálady, podobně jako lásky, máte čím víc, čím víc jí rozdáváte. Občas to v naší čtvrti vypadá, že dobrá nálada létá vzduchem, a pokud nejste obzvlášť mizerné přijímače, nakazí i vás.

V londýnských supermarketech není snadné natrefit na podmračenou dámu za pokladnou, která vám neodpoví na pozdrav, jen na vás zírá, rozhořčená, že musí dělat tenhle džob. Naopak: spíš než co jiného si s vámi popovídá a vymění pár milých úsměvů. Jistě, zdvořilost mají v popisu práce. Ale tohle je víc než zdvořilost, je to srdečnost. I ta je podle všeho nakažlivá. Zrovna tuhle jsem viděla mladou dívku, málo přes dvacet, jak sedí u kasy v Lidlu. Na prsou měla přišpendlenou jmenovku: Radka. Dala jsem se s ní do česky do řeči (protože odkud by asi Radka mohla být). I ona byla milá a usměvavá, doslova zářila, přestože ji džob vyčerpával. Nebyla milá jen na krajanku, usmívala se na všechny zákazníky a oni se – aspoň někteří -- usmívali na ni. Džob to byl úplně stejný jako sedět za kteroukoli kasou v kterémkoli Lidlu, co jich na světě je – ale ona u něj trpěla míň než podmračené, protivné ženštiny, které zákazníky už od pohledu nenávidí. Přitom bych věřila, že za kasou Lidlu v Praze by se ta samá dívčina tvářila otráveně. Dobrá – i špatná – nálada je bumerang, který když po někom vrhneme, obloukem se k nám vrátí.

Oč srdečnější atmosféra tady panuje, tím víc lidí – i cizinců – ji přijme za svou. Slovenský zaměstnanec v internetové kavárně se na všechny culí právě tak jako její jorubský majitel. Jistě, některé národy mají zářivější úsměvy než jiné, ale jak je vidět, i my Východoevropané, po dvě generace zvyklí se mračit na všechny a na všechno, se dovedeme mile culit. Nemluvě o tom, že v Londýně si můžete dovolit usmívat se od ucha k uchu – a nikdo vás nemá za blbečka.

Tohle prostředí způsobuje, že se tu každý podmračený, otrávený jedinec vyjímá jak bolavý palec. Mnohého návštěvníka z Polska, Maďarska, Česka či Slovenska na první pohled poznáte podle kyselého výrazu. Po nějakém čase se mnohé tváře přizpůsobí, uvolní čelo, zvednou koutky – a hned se začnou víc podobat místním.

Na rozdíl od "bojácných" úsměvů v jihovýchodní Asii a "nalepených" úsměvů amerických mi tyhle britské připadají docela upřímné. Mnoho místních lidí, ať jsou odkudkoli, člověku v nouzi ochotně pomůže.

Jistě, někteří návštěvníci si z Británie odnesou jen nepříjemné pocity, ale mezi lidmi, se kterými jsem mluvila, převládají ti, kteří mají na místní atmosféru skvělé vzpomínky.

Multikulturní soužití ve všem jistě nefunguje tak, jak by mělo, ale pokud jde o úsměvy, funguje. Docela bych věřila, že se "zdrženliví" Angličané z jižního Londýna od některých přistěhovalců naučili líp usmívat.