Případ odebraných dětí 4 – Baby P a Balogovic rodná víska

"Víš, v čem je největší problém, Ivo?" zafilosofovala Humaira, oddaná muslimka zahalená v černém hábitu, ze kterého jí koukaly jen oči. "Problém je v tom, že jim děti sebrali jen proto, že se o ně neumějí starat. Kdyby byli třeba na drogách, stačilo by sociálce předvést, že se upřímně snaží zbavit návyku – chodit do odvykacích center, na skupinové terapie... děti by jim zas brzo vrátili. Ale tihle... ti to mají těžší. Musejí systematicky – systematicky – dokazovat, že se o děti postarat umějí. Je mi jich vážně trochu líto."

Humaira nebyla jediná, kdo s Davidem a Lucií cítil. Já jsem – zcela neprofesionálně -- už po pár týdnech byla na jejich straně a právě tak i většina lidí, kteří s nimi byli v dlouhodobějším styku. Balogovi nebyli "typičtí cikáni", jak si je spousta lidí představuje. Nebyli hluční, nebyli vulgární, nedožadovali se hlasitě a pořád dokola svých domnělých práv a pokud vím, ani nelhali. Aspoň je nikdy nikdo při lži nepřistihl, a že se o to sociálka pokusila mnohokrát. Chodili čistí a slušně upravení, ale v tom nejlevnějším oblečení a botách, jaké v Londýně sehnali. Když srovnám jejich vzhled a chování s leckterými klienty, kterým sociálka děti neodebrala, musím se sama sebe ptát, proč to schytali zrovna oni.
Jedna teorie byla nabíledni: nedlouho předtím měly všechny sociální úřady v Anglii obrovský kolektivní průšvih, jmenoval se Baby P. Baby P byl malý chlapeček s roztomilými blonďatými vlásky, kterého rodiče týrali – a nevšimli si toho ani lékaři, ani sociální pracovníci. Baby P umřelo a tisícihlavým šikům sociálních pracovnic a pracovníků se strachy sevřela řiť. Kdykoli se jim zazdálo, že je nějaké dítě zanedbané, okamžitě vyplňovali dlouhé formuláře, pořádali konference a volali policii.
Druhá teorie je neověřená, vlastně je to spíš hypotéza mého známého novináře a o britské vládě neříká nic pěkného. "Dovedu si představit," pravil novinář, "že by se Home Office (ministerstvo vnitra) mohlo obrátit na sociálku a v podstatě jim nakázat, aby čerstvé romské přistěhovalce buzerovali. Sebereš pár rodinám děti – nějakou záminku si vždycky vymyslíš --, oni si to povědí mezi sebou a přestanou se sem houfně stěhovat. Možná se někteří dokonce vrátí domů." (Nemám sklon věřit teoriím o vládních spiknutích a nezdálo se mi to pravděpodobné. On mi ale připomněl dobu, kdy na ruzyňském letišti v Praze stávali britští imigrační úředníci a rozhodovali, komu dovolí nastoupit do letadla. Možná teď pouze změnili taktiku...)
Jestli to skutečně mohlo takhle být, to nedokážu posoudit. Fakt je, že jsem se doslechla o dalších třech romských rodinách z Čech a ze Slovenska, kterým sociálka v Londýně v té době odebrala děti. A taky je fakt, že se to mezi místními romskými přistěhovalci brzo rozkřiklo. Tlumočila jsem pro dámu, která, když jí onemocnělo dítě, nevzala ho na pohotovost v Londýně. I s dítětem blouznícím v horečkách nasedla do autobusu – a o dva nebo tři dny později ho donesla na středisko v Michalovcích. Naštěstí to nebyla meningitida a dítě se zanedlouho uzdravilo. Pak se s ním zase vrátila zpátky... Každy druhý Rom, pro kterého jsem tlumočila, mi s očima navrch hlavy vykládal, že "v Anglii teď cikánům berou děti", a žádal o rady, jak se tomu ubránit. (O Balogovcích jsem nikomu nic nevykládala, pochopitelně. Dozvěděli se o nich odjinud.) Slyšela jsem i o rodině, která z nějakého důvodu usoudila, že je chce britská sociálka připravit o děti, a tak tu nechali auto a zařízený byt – a klidili se do staré vlasti. Pokud ďábelský plán skutečně existoval, pak v tomhle případě zafungoval. Spíš ale způsobil pouze to, že se Romové báli jít s dětmi k doktorovi, když byly nemocné. Jestli jim začali houfně čistit zuby -- činnost v romských osadách dost neobvyklá – to netuším.
David a Lucia nakoupili pytel zubních kartáčků, zubních past, zubních nití a ústních vod. Nakoupili od každého druhu něco – neměli s ústní hygienou žádnou zkušenost a báli se, aby něco neudělali špatně. Bůh ví, že v očích sociálních pracovnic dělali špatně skoro všechno: nosili dětem nevhodnou stravu, špatně je krmili lžící či vidličkou, špatně je oblékali, špatně si s nimi hráli, špatně je okřikovali, když zlobily. Teď se toužili předvést v dobrém světle – ukázat všem, že možná udělali chybu, ale upřímně se ji snaží napravit. Koupili dokonce – můžete se zasmát – zubní kartáček pro psy. Je to ten, co si ho navléknete na prst a čistíte s ním tlamu zvířeti. Lucii se zdál docela šikovný, myslela, že by se hodil pro Lucinku. Nějak jí nedošlo, že byl na polici v jiném oddělení supermarketu.
Bohužel je ten den zrovna hlídala jistá podivínská Jamajčanka. Když David obřadně vybaloval kartáčky a Lucia se chystala jít s dětmi do koupelny, že je tam naučí, jak se to dělá, okamžitě ji okřikla – mými ústy. Kdo to kdy slyšel, musela jsem se pustit do Lucie, čistit dětem zuby v brzkém odpoledni? Zuby se čistí ráno a večer! Spadla snad z Marsu nebo co?
Lucia s Davidem nikdy nedostali šanci sociálním pracovnicím ukázat, že zvládli základy ústní hygieny. Ráno a večer, přirozeně, u sebe děti neměli.
Humaira říkala – a já jí za to byla vděčná --, že podle jejího názoru je hloupé trestat rodiče za to, že nevědí, jak se o děti postarat. Ona sama pocházela z jiné kultury – byla původem Pákistánka, i když narozená v Anglii, a tak věděla, že různé národy a různá etnika dělají věci různě. Jistě, tady jsme v Anglii a úřady nemůžou připustit, aby rodiče při výchově dětí nedodržovali všeobecně uznávaná pravidla. Ale podle ní by stačilo, kdyby se rodiče – v doprovodu tlumočníka – na dvě tři hodinky sešli s jakoukoli zdravotní sestrou. Ta by na ně udělala bububu, polopaticky jim vysvětlila, jak je třeba se o děti postarat, a pak by si to socpracky párkrát přišly překontrolovat. Mohli by mít schůzku i s dietetikem, který by jim – zase přes tlumočníka – vysvětlil, jaká jídla jsou pro děti zdravá a jaká ne. Oni by to jistě dodržovali – tohle nejsou tvrdohlaví klienti, kteří vždycky všechno musejí dělat po svém. Jde pouze o to, že to nevědí.
Humaira odešla na mateřskou a v centru Rodinné svazky teď Balogovic rodinu hlídaly jiné pracovnice. Žádná z nich začátek příběhu neznala, věděly jen, že zanedbávali – nebo snad týrali? – své děti. Některé se teď ptaly mě, co přesně provedli, stala jsem se tak trochu veteránkou. Když jsem jim řekla, že sociálka Balogovým děti odebrala, protože jim nečistili zuby, nastal pozoruhodný fenomén: Sociální pracovnice, ženy, které už viděly ledacos, tomu nechtěly věřit. Netvrdily, že snad lžu – věřily mi, když jsem říkala, že jsem u toho byla, když jim soud děti odebral, a četla jsem lékařskou zprávu. A přece tomu nemohly uvěřit. Násilné odebírání dětí je až poslední řešení, vykládaly mi, sociální úřady se ze všech sil snaží rodiny nerozbíjet. Kvůli špatné ústní hygieně – ostatně i osobní hygieně --, by přece soud nikomu děti nebral. Bůhví, co za tím ještě bylo. Bůhví, co ještě provedli.
Byla to filosofie typu: Jsi ve vězení? Tak to zaručeně budeš zločinec. Jinak by tě přece nezavírali.
Nastal i jiný pozoruhodný fenomén: zdálo se totiž, že jednotlivé složky sociálních služeb – konkrétně centrum Rodinné svazky a sociální úřad v severozápadním Londýně – spolu nekomunikují. Zprávy, ve kterých socpracky v Centru popisovaly, jak si rodiče počínají při "kontaktech", v severozápadním Londýně nikdo nečetl. Snad šest neděl jsme žádali o povolení vzít rodiče s dětmi ven do parku, vzdáleného sotva pět minut cesty. Severozápadní Londýn to povolil, ale nebyl schopen zprávu předat Centru. Davidovo ani moje ujišťování, že je to skutečně povolené, nepomohlo. Nepomohl ani papír, který pro Davida sepsal jeho právník. Jediný, kdo vycházky může povolit a oznámit nám, že jsou povolené, je Severozápad, dozvěděli jsme se. A pak při jedné z konferencí na téma Balogovic děti sociální pracovnice ze Severozápadu obvinila Davida, že při každém kontaktu sedí s dětmi v místnosti. Měl by je vzít do parku, když je venku tak hezky...
Kocourkov hadr. Kdybych u toho nebyla – zcela střízlivá a nezfetovaná – nevěřila bych tomu.
Asi půl roku nato, co Balogovi přišli o děti, jsem měla malé knižní turné po východním Slovensku. Využila jsem toho k návštěvě dědiny, odkud Balogovi pocházeli. Vzala jsem s sebou fotografa a velkou dávku drzosti.
Není pravda, že "kdo viděl jednu romskou osadu, viděl je všechny". "Tábor", jak tomu místní říkali, neměl tu zoufalou bezvýchodnost obrovských, špinavých, výhrůžných ghett. Neměl, pokud můžu věřit místním – bílým – Slovákům ze vsi vzdálené asi dva kilometry, ani velký problém s drogami, násilím, kriminalitou. Neměl ovšem ani tekoucí vodu, kanalizaci, elektřinu, plyn. Nacházel se tak trochu na smetišti – ne proto, že by tamější Romové byli takoví bordeláři (což někteří samozřejmě byli). Nejdřív tam bylo smetiště, teprve potom domky Romů. Prostě to bylo příhodné místo, kam přebytečné Romy umístit.
Někteří se neměli špatně – pozval nás na návštěvu pán, který si sám vyrobil vodovod, koupil si benzinový agregát a doma měl počítač i s internetem. Ten ovšem bydlel v "kamenném" domě, jednom ze dvou, co tam zbyly. Většina rodin bydlela v chatičkách – takových těch chatkách se čtyřmi lůžky po dvou nad sebou, v jakých se pořádaly pionýrské tábory nebo jste se v nich mohli přes léto ubytovat někde u přehrady. Díky nim se to tu jmenuje Tábor.
Bez nesnází jsem lokalizovala Balogovic příbuzné. Slyšeli už, že se Lucii a Davidovi přihodila strašná věc, a vyptávali se na podrobnosti. Britské ministerstvo vnitra by mělo radost: vylíčila jsem jim to tak dokonale, že jestli některý z nich uvažoval o cestě do Anglie, do pěti minut si to rozmyslel. V téhle vesnici si ještě nikdo zuby nečistil. Angličtí sociální pracovníci by rovnou mohli děti pochytat a umístit je do pěstounských rodin. Nejradši bych jim rozdala pár kartáčků a tubu zubní pasty, ale bála jsem se, že je urazím.
Fotograf fotografoval.
I když se zdálo, že Davidovi a Lucii – a teď už i mně – stojí v cestě neprostupná zeď, byla jsem rozhodnutá pokusit se ji zbořit.
Povedlo se to? To se dočtete zítra.