Pojištěno u Smithe a Wessona (část 3: Mozol na mozku)

Tímto hodlám uzavřít sérii blogů o bouchačkách. Měla sloužit spíš než co jiného jako zamyšlení, zavzpomínání a pokus o utřídění vlastních myšlenek (nebudu tak neskromná, abych se snad pokoušela třídit myšlenky cizí). Diskutující, zejména ti, kteří se domnívali, že se snažím něco "dokazovat" či s něčím "polemizovat", mi poskytli další přehršel námětů.

Nejdřív bych měla pár věcí uvést na pravou míru.

Já nejsem proti bouchačkám. Zmínila jsem se jen, že mě už osobně nijak zvlášť nelákají. A nebudu přece brojit za totální zákaz mrkacích panen nebo angličáků jen proto, že jsem si s nimi přestala hrát.

Ale chtěla bych vyvrátit pár utkvělých představ o zbraních, které, jak se zdá, v Čechách stále vládnou.

Přátelé, bouchačka NENÍ pojištění.

Není to pojištění proti přepadení (každý lupič hodný toho jména se snaží využít momentu překvapení a může se stát, že vám zbraň nebude na nic).

Není to pojištění proti krádeži – lépe řečeno by neměla být. Jak ukazuje nedávný případ zastřeleného Roma, nachytaného při krádeži na skládce, může být pro ozbrojeného (a leckdy i spravedlivě rozhořčeného) člověka až příliš snadné stát se zároveň policistou, soudcem a vykonavatelem rozsudku. V daném případě nepřiměřeného – krádež, i opakovaná, je přečin, a ten se v České republice smrtí netrestá. Možná se policistům a soudcům povede rozplést záhadu toho, co se přesně stalo, možná ne, ale jsem přesvědčená o jednom: hlídač nebyl v přímém ohrožení života. Kdyby nebyl ozbrojený, řešil by situaci jinak a nikdo nemusel zemřít.

A už vůbec není zbraň pojištěním proti tomu, že nám jednou rupne v kouli a v několika vteřinách či minutách provedeme něco, co jsme nezamýšleli. Jistě, většina lidí, i kdyby byla po zuby ozbrojené, nikdy nic podobného neprovede. Ale jedinci schopní mnohonásobné vraždy se mezi námi vyskytují a pro společnost by bylo lepší, kdyby zbraň neměli.

(Mimochodem, přiznám se, že se divím, proč tolik sportovních střelců, neohrožených mužů bojujících za to, aby směli vlastnit zbraň, má hrůzu z psychotestů. Spíš by se měli řadit do fronty! Vždyť jsou to přece vyrovnaní, duševně zdraví, ba šlechetní jedinci, kteří by takový psychotest zvládli levou zadní.)

Je pravda, že se ten klacek, co bouchá, ať už je dlouhý, nebo krátký, může stát výborným argumentem v leckterém sporu. Vůbec ho nemusíte vytáhnout. Stačí, když okolí tuší, že ho u sebe máte (a, jak správně připomněl jeden z diskutujících, tuší taky, že jste všehoschopný magor). To ovšem funguje zejména v případě, že vaše okolí nesestává ze samých všehoschopných magorů s bouchajícím klackem.

Aby to nevypadalo, že zbraně zatracuju, uvedu jeden příklad z Ameriky, kdy bouchačky jako ochrana domova zafungovaly. V osmdesátých letech došlo v městečku Kennesaw v Georgii k řadě vloupání. Bylo vydáno nařízení, že si každá domácnost musí pořídit zbraň pod hrozbou pokuty 200 dolarů. Šerif obcházel domácnosti a kontroloval to. Když jste si bouchačku pořídit nechtěli, třeba z náboženských důvodů, museli jste požádat o povolení ji nemít... Byla jsem tam na návštěvě u kamaráda (Čecha) v době, kdy tohle opatření bylo ještě čerstvé a všichni se jím moc bavili. Počet vloupání v městečku Kennesaw klesl k nule.

Jsou ovšem lidé, kteří by zbraň doma v životě neměli – ne z náboženských, ale z praktických důvodů, zejména pokud mají děti. Mají na vybranou: buď pečlivě uzamknout zvlášť nenabitou zbraň a zvlášť munici (a v tom případě jim jako obrana proti narušiteli moc nepomůže), anebo riskovat, že se děti zbraně zmocní a provedou s ní něco příšerného. Nebylo by to poprvé.

Chtěla bych se zamyslet ještě nad jednou věcí – totiž prohlášením, že "když chce někdo zabíjet, vždycky si vhodný nástroj najde". Jistě. Některé věci, z kterých se střílet nedá – basebalová pálka pobitá plechem, sekyra, motorová pila (kdo by ten film neznal?) nebo krumpáč – mohou zabijákovi přivodit ještě lepší zážitek ze zabíjení. Jistá Karla May Tuckerová zabila v roce 1983 v Texasu dva lidi krumpáčem. Nechala se slyšet, že při každé ráně krumpáčem prožila orgasmus. V roce 1998 byla velmi prozaicky popravena smrtící injekcí. Tohle byl hodně medializovaný případ – jen doufám, že právě proto, že byl nezvyklý. Sice jsem to nezkoušela, ale věřím, že mně by bušení krumpáčem do živých lidí orgasmus nepřivodilo. Fakt je, že jsem kdysi v New Yorku bacila jistého taxikářského hňupa do hlavy basebalovou pálkou a moc se mi to líbilo. Pravda, nijak jsem mu neublížila – nebacila jsem ho vší silou a navíc měl na hlavě turban, který ho od té rány dobře izoloval, byl z Paňdžábu.

Ale pokud jde o smrtící nástroje: když to umíte a jste dostatečně odhodlaní, můžete svou oběť zabít propiskou, sponkou do vlasů nebo i holýma rukama. Když si s tím dáte práci, můžete si vyrobit výbušninu nebo zápalnou láhev a dostat třeba celou rodinu. Myslím ovšem, že klíčovými slovy v tomhle případě jsou odhodlanost a čas. Ke stisknutí spouště, když zrovna vidíte rudě, není třeba velké odhodlání. A stačí na to zlomek vteřiny.

Navíc mají brutální vraždy ne-střelnou zbraní další nevýhodu: není tak snadné po činu sám sebe oddělat. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by se vám asi podařilo sám sobě roztít hlavu sekerou nebo si ji rozmlátit na fašírku za pomoci basebalové pálky? Sebevražda nožem nebo motorovou pilou je možná, ale nijak zvlášť snadná a navíc časově náročnější než jedna kulka do spánku.

Jedna diskutérka nabídla skvělé řešení, jak se vypořádat s faktem, že někteří lidé jsou silnější než jiní. Navrhla odzbrojování dotáhnout ad absurdum a silným mužům sekat ruce, které by se přece snadno mohly ve zbraň proměnit. Třebaže mě láká představa, jak předloktí vybraných jedinců dopadají do pilin u odzbrojovacího špalku (a pěsti se stále ještě zatínají), nemyslím, že je to praktické. Odzbrojování tímto způsobem se jistě nikde neprovádí. Ruce se sekají jen v některých zemích, a za jiné prohřešky, než je fyzická síla.

Naproti tomu druhý extrém – totiž dovedení zbrojení ad absurdum – se na světě v hojné míře vyskytuje. I ti největší cvoci z řad státních představitelů si dnes můžou opatřit (a opatřují) jaderné zbraně – a nezajímá je, že na to padne značná část rozpočtu země, ve které lidé hladoví. Jaderných zbraní je už dlouho na světě tolik, že by s nimi bylo možné kdykoli zavraždit celou planetu.

(Neříkám, že za to můžou zrovna členové armádních klubů a sportovní střelci v Čechách a na Moravě.)

Ale mám pocit, že příliš mnoho – s odpuštěním – přerostlých puberťáků s bouchačkou si prostě jen rádo hraje na vojáky. Našla jsem to i v diskusi: "Haló, haló, tady ČZ75." – "Těší mě, Glock 17." – "Zdravím, Mossberg 88." Úsměvné. A živě si pamatuju dobu, kdy jsem mluvívala nějak podobně a připadalo mi to děsně cool.

Teď se ovšem nemůžu zbavit podezření, že kovbojové, kteří si vytahují trička s tím, že nosí zbraň a tou ochrání svou rodinu, majetek, případně osoby slabší, v životě nezírali do toho, čemu se v drsnějších amerických kruzích říká "ten míň roztomilej konec bouchačky" – a pokud ano, zachránil je vzápětí rozmrzelý hlas: "Ale no tak, pánové! Neznáte řád střelnice? Když budete mířit jeden na druhýho, vyrazím s váma dveře."

Případně se k nim vzápětí otočil další divák v sále a napomenul je, ať tak hlasitě nechroustají popcorn.