O vzdělancích, nevzdělancích a starovzdělancích

Taky už delší dobu nevíte, co kdo ví? Taky se nestačíte divit, co všechno nevědí lidi, o kterých jste si mysleli, že toho spoustu vědí? A jindy naopak nechápete, jak je možné, že vy sami jste nikdy neslyšeli o něčem, o čem všichni ostatní vědí úplně všechno?

Už dobře třicet let mnozí z nás nadávají na "information highway", informační dálnici, pokud to překládáme americky, nebo spíš rychlostní silnici, pokud to překládáme britsky. Začali jsme s tím dlouho předtím, než začal být internet všeobecně přístupný a většina z nás získávala informace ze slov tištěných na papíře. Lidé, jejichž živobytí záviselo na tom, co všechno vědí o svém oboru (především vědci, ale nejen ti), se hrozili přívalu informací, které se na ně řítily ze všech stran: i kdyby pracovali padesát hodin denně, nestihli by prolistovat ani polovinu článků, v kterých se psalo o něčem z jejich nejužší specializace. Byla to totální, ale totální frustrace, jejich mozek to odmítal zvládat. Vydrželi jen ti nejodolnější (já ne).

Internet, jak se zdá, tohle všechno změnil. K lepšímu. Ne že by se na něm nevyskytoval ještě větší informační galimatyáš, než jaký dovedly poskytnout tištěné materiály. Ale elektronická podoba informací (i disinformací) ve spojení se stále lepšími vyhledavači umožní normálnímu smrtelníkovi, aby se v tomhle všem vyznal. Frustrace, pravda, nezmizela, přesunula se jen do jiných sfér: Snad všichni dnešní lékaři, ať už si vybrali jakoukoli specializaci, si občas povzdechnou a postěžují: Mohou se buď plně věnovat léčení pacientů, anebo studovat nové a lepší možnosti, jak pacienty léčit. Nadlidí, kteří na vysoké úrovni zvládnou oboje, je jen mizivá část.

Každopádně: právě snadná dostupnost informací o čemkoli je podle některých jednou z příčin, proč už si vědomostí nevážíme. Nemusíme se o ně nijak zasloužit, nemusíme dokonce ani do knihovny – a víme, že kdyby se nám kdykoli, třeba ve tři hodiny ráno, některé informace zachtělo, stačí strávit nějaký čásek na netu a zaručeně se jí dopátráme. Proč ji nosit v hlavě, když si ji – v přeneseném slova smyslu – nesu v laptopu? (Nemluvě o tom, že lidský mozek má už po mnoho tisíc let zhruba stejnou kapacitu, zatímco kapacita počítačů se každých osmnáct měsíců zdvojnásobí.)

Lidé žijící v orální kultuře (a takových ještě dnes na světě najdete řadu) si vážili svých stařešinů mimo jiné i proto, že v hlavě nesli spoustu informací -- od vzpomínek na to, co na vlastní oči viděli, až po dávné kmenové bajky. "Když zemře stařec, shoří knihovna," praví africké rčení. Jak bolestné to musí být, když stařec nezemře, ale zesenilní a "ztratí mysl", to si vůbec nedovedu představit. Sledovat postup Alzheimerovy choroby u příbuzného musí být pro afrického tradicionalistu stejné utrpení, jakým je pro knihovníka sledovat, jak se tlupa negramotných tupců přehrabuje v kartotéce, močí do regálů a vyhazuje z okna vzácné tisky.

Staří lidé byli – mohli být! – studnicemi moudrosti a poznání ovšem jen v dobách, kdy se vědění příliš neměnilo. Dnes mohou být studnicemi pradávných legend, protože u těch naopak záleží na tom, aby se z generace na generaci předávaly pokud možno beze změn. Ovšem studnicemi novodobého vědění mohou být staří lidé pouze v případě, že se po celý život nepřestanou vzdělávat. Jinak jen omílají to, co se naučili před mnoha a mnoha lety ve škole.

A teď si, prosím, nezačněte myslet, že se navážím do Ludvíka Vaculíka. Vůbec ne. Vážím si jeho práce i mnohých z jeho názorů, vzdávám mu hold, že v době, kdy většina národa jen seděla v koutku a polohlasem nadávala, pan Vaculík vydával zakázané knihy v edici Petlice a každý měsíc chodil k výslechu.

Jen mi teď, jistě nerad, poskytl další důvod si myslet, že na tom, co jsem právě řekla, něco je.

V rubrice Poslední slovo v Lidových novinách ze 4. září (já vím, jsem 100 let za opicemi, že o tom píšu až teď) hovoří o vzdělání či spíš jeho nedostatku u generací, které přišly po něm: "Toto dnešní téma se mi vnucuje, když pozoruju, že mladí lidé neumějí vědět. Zdá se jim, že to nepotřebují, všecko někde najdou." A ve fejetonu se rozepisuje o tom, co všechno si pamatuje on – koncovky chemických sloučenin, že je ve vzduchu jen 21% kyslíku, že bitva na Bílé hoře byla v roce 1620, Husa upálili 1415, že Božena Němcová vydala Babičku v roce 1854 a tak dál.

Ale moment – čtu to dobře? "Mochny jsou dvě – jarní a husí." Tak tohle napsal pan Vaculík, velký zahradník v Čechách i na Moravě? Mochen je spousta druhů, Wiki uvádí kolem 500, ale mnohý systematický botanik (já vím, i těm už odzvonilo) by prohlásil, že nepočítaně, protože se někteří kříženci kříží mezi sebou a výsledné potomstvo vytváří hybridní roj, ve kterém aby se prase vyznalo (dnes se to řeší analýzou DNA). Květy taky nejsou jednodomé nebo dvojdomé, jak píše Vaculík, jednodomé nebo dvojdomé jsou rostliny, květy jsou jednopohlavné nebo oboupohlavné – tohle je samozřejmě detail, který nezajímá snad nikoho kromě botaniků.

"Metr je desetimiliontá část čtvrtníku zemského," předvádí Ludvík Vaculík, co všechno si pamatuje ze školy – ještě po, ehm, skoro 80 letech. Já jsem taky dávala ve škole pozor a pamatuju si, že "metr je délková míra, odpovídající vzdálenosti mezi dvěma zářezy v platino-iridiovém etalonu v Sevres u Paříže, ale původně byl definován jako jedna čtyřicetimiliontina délky zemského rovníku, jenže to změřili maličko špatně". Přitom už v roce 1960, dlouho předtím, než jsem začala chodit do školy, byl metr definován jako "1 650 763,73 násobku vlnové délky radiace ve vakuu, která odpovídá přechodu mezi 2p10 a 5d5 kvantové úrovně atomu kryptonu-86". Upozornil mě na to tenkrát tatínek, laserový fyzik, ale zároveň mě zapřísahal, ať proboha ve škole radši opakuju to s tím etalonem, jinak paní učitelku naštvu a jak pak bude vypadat vysvědčení. Podle zatím poslední definice z roku 1983 je metr vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu během časového intervalu 1/299 792 458 sekundy (tj. světlo urazí ve vakuu za sekundu přesně 299 792 458 metrů).

Ty poslední dvě definice si samozřejmě nepamatuju, ale vím o nich – a díky internetu jsem teď ani nemusela vyťukávat tu hromadu číslíček, stačila funkce "cut-and-paste". (Pravda, vzhledem ke snadné dostupnosti, dokonce zcizitelnosti těchto údajů jsem si je nemusela ani přečíst.)

V praktickém životě je samozřejmě úplně, ale úplně fuk, jestli umíme definovat metr podle poslední módy. Anebo jestli víme, kolik je druhů mochny, či dokonce, co to mochna je. Vím, o čem pan Vaculík mluvil: o tom, že k tomu, abychom mohli v životě fungovat, musíme v hlavě mít jakýsi všeobecný přehled. A ten si nevytvoříme, dokud si do ní nenaládujeme velké množství hodnotných informací. Ovšem co jsou hodnotné informace?  "Ve společenském styku se vzdělání pozná v oboru přírody, literatury a v dějepise," píše ve svém fejetonu. A hned v něm dokazuje, že on je vzdělaný.

Je. O tom snad nikdo nepochybuje. Jen bych si nebyla tak jistá jeho definicí vzdělání. Jsem ráda, že do vzdělanosti zařadil přírodu – jsme koneckonců její součástí a tou zůstaneme, i kdybychom kolem dokola obetonovali svět. Ale koho dnes zajímá literatura, když můžete hrát tak skvělé gamesky? A není dějepis tak trochu "čím dál stejný", zejména když ho pojímáte z nadnárodního hlediska?

Zdá se mi, že jaksi podvědomě pociťuju některé informace jako "důležité" . Třeba že voda, led a pára jsou jedna látka v různém skupenství, nebo že Země obíhá kolem Slunce a proč jsou v našich zeměpisných šířkách čtyři roční období, zatímco v tropech a subtropech jenom období sucha a dešťů. Zato třeba informace o tom, že Bohemka vyhrála nad Spartou (či jakým klubem), a kolik dal kdo gólů, pociťuju jako naprosto zbytečné a okamžitě je zapomínám. Vím ovšem, že spoustu lidí – v čele se Sherlockem Holmesem – nezajímá, jestli se Země točí kolem Slunce, anebo naopak. Mnozí naopak zapáleně diskutují o všech aspektech fotbalu.

Občas si připadám trapně nevzdělaná, když na rozdíl od lidí o půldruhé generace mladších nepoznám podle prvních dvou taktů (či čeho) hit ještě efemernější než definice metru, ale milionkrát oblíbenější a známější. Takovéhle vědomosti mi, stejně jako znalosti o fotbale, podvědomě připadají naprosto zbytečné. Jenomže nejznámější hity, které obletí svět, pomáhají utvářet světonázor mladých mnohem efektivněji než definice metru. Mají, na rozdíl od informace, že Habsburkové dosedli na český trůn v roce 1526 (tuhle informaci jsem si nemusela dohledávat) úžasnou – chce se říct magickou – sílu.

Takže co je to vlastně vzdělání? Znalosti nabyté ve škole, které si (díky schopnosti myslet, jakou z nás ani vzdělávací systém nevytřískal) uspořádáme do světonázoru a za tím si celý život pevně stojíme? Anebo je to schopnost svůj náhled na svět po celý život přerovnávat, upravovat a přeskupovat a využívat k tomu čerstvých, nově nabytých znalostí, z nichž mnohé odporují všemu, co jsme se dozvěděli dřív? Anebo je to velký laptop s modemem a pokud možno se solárním napájením, abychom se mohli  "připojit" úplně, ale úplně všude?

No, zdá se, že to nevymyslím. Jdu si to najít na netu.