Za nějakých sedm let, co putuju, čas od času, mezi Prahou a Londýnem, vesměs autobusem, jsem se ledacos naučila. Předně jsem pochopila, že cesta trvající nějakých osmnáct, maximálně dvacet hodin není tak náročná a vyčerpávající, jak by se mohlo zdát lidem, kteří proslulým autobusem připomínajícím žlutého brouka a pomalovaným nápisy LONDON PARIS STOCKHOLM a tak podobně nikdy nejeli. Ani tak dobrodružná.
Podél překrásné šedé dálnice ubíhá krajina předepsanou rychlostí a všechno je tak jednotvárné, že snad i řidiči uvítají zpestření ve formě německé policie, která všem zkontroluje pasy (a vysadí čtyři dobrodruhy s větším než malým množstvím mařenky v batohu) či paranoidních francouzských celníků, kteří rozeberou autobus na prvočinitele (a zas ho odborně složí), protože nedávno dostali hlášku, že jedna polská pravidelná linka převáží drogy v nádrži na pohonné hmoty.
Někdo si do autobusu nosí polštáře, aby se mu líp spalo, jiný přísahá na plácačku rumu, která ho spolehlivě uspí (a kterou v busu sice konzumovat nesmí, ale o to je to dobrodružnější). Nejdůležitější ovšem je, koho máte za souseda – a právě v tomhle si bohužel vybírat nemůžete. Můžete žádat místa u okýnka (aby přes vás pořád někdo nelezl – takhle vy polezete přes něj) a pokud možno v přední části vozidla, pokud teda věříte teorii, že ti spolucestující, kteří hodlají nadělat nejvíc hluku, s oblibou sedávají až vzadu. Když v Praze nasednete a zjistíte, že jste na dvousedadle sami, vydrží vám nadšení vesměs jen do Plzně, kde pak můžete vrhat nenávistné pohledy na skupinu nastupujících v naději, že se vás leknou a žádný se vedle vás neposadí. To ale bohužel funguje jen občas.
Při poslední cestě do Londýna jsem toho chlapa, co se vedle mě v Plzni posadil, nenáviděla jen pár minut. Choval se vzorně. Dával si pozor, aby seděl skutečně jen na své sedačce, nebodal do mě lokty, nemluvil, nesmrděl, a když usnul, skoro nechrápal. Prostě ideální spolupasažér. Totéž se bohužel nedalo říct o dvojici sedící přímo za námi.
Nesmrděli, teda pokud vím. Nezvedali chodidla v ponožkách, tak jako dávná spolucestovatelka z Brna, na opěradlo mého sedadla, takže jsem nemusela čichat jejich čím dál tím zapařenější nohy. Ale oba se s oblibou chytali sedadel před sebou, přičemž se mnou i mým sousedem pokaždé zacloumali a mně navíc vytrhli hrstičku vlasů. Pokusila jsem se umístit vlasy co nejdál od krajů sedačky, ale paní za mnou měla dlouhé prsty. Nebylo to příjemné, ale nenapadl mě žádný zdvořilý způsob, jak ji požádat, aby mi je přestala škubat. Dalo se to snést.
Horší bylo, že chlapík na sedadle vedle ní, muž tak mezi šedesátkou a sedmdesátkou, v jednom kuse něco vykládal. Snad se chtěl blýsknout před svou společnicí, snad si nemohl pomoct a nedokázal být zticha, to nevím, ale přednášel po mnoho hodin – s monotónně učitelskou dikcí, ale tak nahlas, že se to neslo celým autobusem – o kuželosečkách, o letu čápů, o navigaci letadel... Jeho zvučný hlas mi zněl hned u uší a ani provizorní papírové ucpávky nepomohly. Nezbylo mi, než si zopakovat základní znalosti z geometrie, meteorologie, geologie a podobných, vesměs spíš technických oborů. Nepřistihla jsem ho při chybě -- protínáme-li kužel rovinou, která svírá s osou symetrie rotačního kuželu úhel menší než polovina vrcholového úhlu kuželu, výslednou kuželosečkou je vskutku hyperbola, tím si jsem i dnes dost jistá, neb jsme na gymplu měli na matiku hrozně přísnou paňsorku. Nejspíš nedělal chyby ani v jiných sděleních, která hustil do své společnice, dámy v jeho věku anebo snad o něco mladší, která po každé takové informaci obdivně vykvikla a vyškubla mi pár chlupů.
Pokoušela jsem se v sobě nalézt radostné vzrušení z toho, že se ještě dnes na světě najdou lidé, pro které pouhé vědění, informace z jakéhokoli vědeckého oboru, představuje rozkoš. Bohužel jak mi ubývalo vlasů, narůstal ve mně vztek. Po deseti, dvanácti hodinách, během nichž jsem nechtěně přijímala tuny informací – pravděpodobně správných, ale taky mimořádně snadno dohledatelných, kdybych je snad někdy k něčemu potřebovala, jsem byla připravena ty dva vzadu bez milosti zaškrtit.
A pak se stal zázrak. Celníci v Calais pána i dámu z busu vysadili a odvedli k výslechu. Měli u sebe plastické trhaviny.
Tohle bylo, pokud vím, poprvé, co na hranicích mezi Francií a Anglií zadrželi některé z mých spolucestujících z jiných důvodů, než že pašovali drogy anebo se imigračním úředníkům nelíbil jejich pas.
Trhaviny! Koho by to napadlo? A zrovna v době, kdy britští experti zvýšili stupeň nebezpečí teroristického útoku na "vážný".
Je možné, že si užvaněný pán za mnou žvaněním dodával kuráž? A k čemu, proboha, vezl trhaviny? Chtěl je využít k nějakému nevinnému účelu, jako třeba kopání jam, čištění rybníků či hnojení vinné révy, jak to svého času dělával pan Bohumil Šole blahé paměti, muž, který stál u zrodu české plastické trhaviny značky semtex? Nebo je tihle dva vezli teroristům? A pokud to druhé, na čí straně byli? Na straně muslimských extrémistů? (To bylo dost těžké si představit.) Nebo na straně pitomečků jako ti dva mladíci z Východní Evropy, kteří přednedávnem – s nevalným úspěchem – vybombardovali dvě mešity v okolí Birminghamu, prý v rámci svého boje s terorismem? (Ani to jsem si, upřímně řečeno, představit nedovedla.)
Zkontaktovala jsem kamarádku, investigativní reportérku, velmi dobrou ve svém oboru. "Jukla se na to," jak se vyjádřila – pečlivě prošla veškeré zprávy, včetně těch dostupných jen na placených serverech, obvolala a obmailovala všemožné instituce v Česku, ve Francii i v Anglii. Nikde nevěděli nic. Student Agency jí potvrdila, že byli na hranicích skutečně vysazeni dva lidi z autobusu, prý kvůli "podezřelému rentgenu zavazadel".
Ale v tisku se v následujících dnech neobjevila jediná zprávička. Žádný titulek "Dva Češi pašovali plastické trhaviny" ani "Češi podezřelí z pašování trhavin zatím nebyli propuštěni". Nic. Ale má známá novinářka mi prozradila, že se před ní někteří kolegové zmiňovali, že "o něčem takovém taky slyšeli". Pokaždé ovšem vyšlo najevo, že o tom slyšeli od ní...
Kdybych u toho nebyla, nebudu mít sebemenší tušení, že se takový případ udál. Nemám žádnou možnost zjistit, co se s těmi dvěma stalo pak. Třeba se celníci spletli a "trhavina" v zavazadlech bylo třeba podomácku vyrobené mýdlo, plastelína pro vnoučata nebo ovčí sýr... Ale třeba to skutečně byla trhavina. Jak je možné, že se o dvou českých pašerácích v pozdně středním věku nedověděla veřejnost? A kolik takových případů projde bez povšimnutí médií, ať už proto, že k nim došlo v třeskutě ranní hodinu a žádný novinář tam zrovna nebyl, anebo proto, že jisté kruhy mají zájem podobné věci neroztrubovat?
Jak říkám, záhada. Čímž nechci tvrdit, že zbytek cesty do Londýna nebyl příjemnější.
