Je v Británii anarchie?

Dvě a půl hodiny jsme počítaly děti. Já a sociální pracovnice, čím dál tím vyděšenější, že něco zvorala. Rodina už dobře půl roku brala přídavky na čtrnáct dětí, a teprve minulý týden na sociálním úřadu někoho napadlo, že by všechny děti měly chodit do školy, a pokud jsou na to ještě malé, aspoň být zaregistrované u doktora. Nešťastná socpracka byla vyslána, ať děti přepočítá.

Dopočítat se čtrnácti dětí, zatímco se všichni členové rodiny ze všech sil snaží mlžit, je úkol nelehký. Po hodině jsme se dopočetly šesti – ty byly fyzicky přítomné --, ale jejich jména nekorespondovala se jmény dětí ve složce, kterou si socpracka přinesla s sebou. Některé z těch, co tu pobíhaly, křičely a jedno přes druhé se dožadovaly bonbónů a žvýkaček, patřily švagrové, a většina z těch, co tu být měly, se nacházely někde jinde. Některé děti, jak se zdálo, měly jiné příjmení, přestože patřily do téhle rodiny, jiné, se stejným příjmením, byly odjinud. Snad radši nebudu popisovat, jak počítání probíhalo, to by čtenáře zaručeně rozbolela hlava stejně jako mě a sociální pracovnici. Po dvou a půl hodinách jsme to vzdaly – sociální pracovnice se mi s povzdechem svěřila, že bude třeba rodiče předvolat k soudu, aby vypovídali pod přísahou. Teď věděla jen, že ve složce, čtvrt metru tlusté, má papíry na čtrnáct dětí údajně patřících k téhle rodině (za každé dítě je třeba vyplnit zvláštní dotazník, docela dlouhý) – a většina z těch dětí nejspíš v životě nevytáhla paty z dědiny na Slovensku. Rozhodně nebyly v Anglii.

Veškeré podnikání v Anglii je tradičně založeno na důvěře. V zemi, která nemá občanské průkazy, to ani jinak nejde. Pravda, v bance a někdy i na zdravotním středisku vás můžou požádat ne o jeden, ale hned dva či tři doklady totožnosti, ale to je spíš výjimka. Když chcete přihlásit dítě do školy nebo požádat o podporu na sociálce, lidé vám obvykle důvěřují – pokud se nepřesvědčí, že si jejich důvěru nezasloužíte. V případě rodiny se čtrnácti dětmi sociální pracovnice sice pečlivě vyplnily všechny dotazníky, ale nepožádaly o rodné listy dětí a už vůbec je nenapadlo přikázat rodičům, ať jim celé to hejno přivedou ukázat. (V tomhle případě, jak jsem si všimla, byl sociální úřad hodně nepozorný: když jsem si, ve snaze usnadnit počítání, vyrobila seznam potomstva podle papírů ze sociálky, zjistily jsme, že některé děti se stejné matce narodily dva či tři měsíce od sebe.)

Myslím, že se mnou každý bude souhlasit, když řeknu, že případ čtrnácti dětí by se v žádné jiné evropské zemi přihodit nemohl. Vlastně v žádné zemi nikde na světě, protože tam, kde mají dostatečný bordel v administraci, zas nemívají státní podporu. Ve většině zemí, které mě napadají, by čerství přistěhovalci vůbec neměli nárok na rodinné přídavky. A pokud přece, museli by přinést plné hrsti dokladů přeložených do jazyka hostitelské země – a za překlad sami zaplatit. Navíc by všechny úřady a instituce takříkajíc tahaly za jeden provaz – stačí, aby se imigrant jedinkrát provinil, a má to jednou provždy spočítané. V Británii má každá státní instituce takovou svobodu, že se mohou kvůli kdekterému případu soudit mezi sebou.

"Britská vláda nabízí přistěhovalcům tlumočníky ze 168 jazyků, aby ve 168 jazycích mohli žádat o podporu," dočetla jsem se nedávno v novinách. Pravda, byl to Daily Mail, jediný větší plátek, který potěší srdce každého xenofoba z pracující (i nepracující) třídy. Fakt je, že na tom něco je. Kamarádka Angličanka mě uklidňuje pokaždé, když mě rozčílí některý klient a já začnu mít strach z pověsti, kterou si v Anglii vytváříme my Východoevropané. "No dobře," vyjádřila se k případu čtrnácti dětí, "jsou prolhaní a půl roku – díky neschopnosti sociálky – okrádali stát o pár set liber měsíčně. Co je to proti těm miliardám z peněz daňových poplatníků, co stát každoročně vyhazuje na úplně zbytečné války v zámoří?" Sheila patří mezi ty Brity, co vlastnímu národu nedovedou odpustit koloniální minulost a domnívají se, že čím míň se Británie plete do světové politiky, tím líp.

Ale i ona souhlasí, že případ čtrnácti dětí by se jinde na světě stát nemohl.

Možná že se stát příliš netrápí případy, kdy někdo pobírá vyšší sociální dávky, než na jaké má nárok. Zejména pokud to není imám, pilně kázající nenávist ke všemu "západnímu" – takový má velkou šanci se dostat do novin.

Věci, na kterých státu záleží, řeší stát bravurně. Nevěřila jsem vlastním očím, když stát odsoudil chlapíka,co při letních nepokojích podpálil budovu, která byla už 140 let sídlem rodinného obchodu s nábytkem v Reeves Corner v Croydonu. V létě se psalo pouze o tom, že budovu zapálil plenící dav. Policie to ale rozklíčovala – vyšlo najevo, že jeden konkrétní člověk zapálil pohovku – polil ji benzínem a škrtl sirkou – a tím způsobil požár. Rozhodnout, čím je kdo vinen, když propukne davové násilí, je neskutečně těžké. V zemi, kde vládne opravdová anarchie – třeba v Indii – bývá v podobných případech jediným viníkem "dav". Angličané si ale dali práci s tím, aby oddělili organizátory od lidí, kteří se "pouze" nechali navést, a ty, kteří skutečně někomu ublížili a něco hodnotného zničili, od těch, co "pouze" kradli. Některých řadových účastníků nepokojů si dokonce začaly víc všímat organizace pro pomoc mládeži, snaží se jim dát kvalifikaci a přesvědčit je, že drobná kriminalita není ta nejlepší životní kariéra, a už vůbec ne jediná. Jak se zdá, občas se jim to daří. Sérii incidentů, která skutečně nevypadala dobře, dokázal stát využít, poučil se z ní a nově načerpané znalosti teď využívá k něčemu pozitivnímu.

Dávají si tu taky pozor na to, aby se – proboha – něčím neprovinil žádný člen vlády. Před pár lety proběhla tiskem "šokující" zpráva: někteří členové parlamentu kradou! Ti, kteří bydlí příliš daleko od Westminsteru, než aby tam mohli denně dojíždět, měli možnost si nechat proplatit náklady na byt v rozumné vzdálenosti. Mnozí toho vůbec nevyužili, někteří si pořídili místo k přespání a účet poslali státu. Ale našlo se i pár takových, kteří si v nejlepších londýnských čtvrtích opatřili drahé bydlení, přestože měli dům třeba jen půldruhé hodiny cesty od Londýna. Takové si vzaly noviny na paškál, zjistily přesně, kdo kolik "ukradl", a po řadu týdnů je systematicky propíraly. Leckdy bylo sporné, jestli se skutečně něčím provinili, zákon nestanovil přesná pravidla, co všechno si smějí nechat proplatit. Šlo tu o to, že představitelé vlády se musejí chovat příkladně, nesmějí udělat nic, co by se, byť vzdáleně, podobalo nedovolenému obohacování. Troufne si tohle někdo srovnat s tím, co máme dneska v Česku? Případ čtrnácti dětí, bezvýznamná rodina, která zneužila britský sociální systém, nikoho nezajímá, zajímají je členové parlamentu, i ti, kteří okradli stát o menší finanční částky než bezvýznamná rodina. Nemůžu si pomoct: zdá se mi, že V Česku to bývá přesně obráceně – poslanci si dělají doslova, co chtějí, a když si chudí, bezvýznamní lidé zatouží nelegálně trochu přilepšit, hned jsou to zloději a příživníci.

Otázku "Je v Británii anarchie?" mi položilo několik známých či čtenářů mých blogů. Po šesti letech v Londýně na ni odpovídám: Tak trochu ano. Ale tomuhle druhu anarchie můžete říkat svoboda.