Jak se liší rasismus, nacionalismus a xenofobie od zdravého rozumu?

Pamatuju se na to, jako by se to stalo včera, a přitom už je to nějakých pětadvacet let. Bylo ráno, stála jsem u krajnice kdesi poblíž Fort Lauderdale a pokoušela se dostopovat do Miami. Trčela jsem tam se zdviženým palcem už dobře půl hodiny a slunce začínalo nepříjemně pražit, když v oblaku prachu zastavil u mých nohou jeden z těch obrovských amerických bouráků se sklopenou střechou. Seděli v něm čtyři rozjívení černošští mladíci, bušili dlaněmi do sedadel v rytmu muziky, culili se od ucha k uchu a kývali na mě, ať naskočím.

Nenaskočila jsem.

Hoši byli ověšení zlatem a navlečení do plandavých džínů, podobně, jako se dnes oblékají milovníci gansta rapu, který tehdy vlastně ještě neexistoval. Tenkrát se těžké zlaté řetězy na krku, občas doplněné srolovanou černou punčochou, kterou nosili na hlavě jako přiléhavou čepičku (a varovali tím svět, že by si ji kdykoli mohli přetáhnout přes obličej a spáchat něco nekalého), spojovaly s ohozem překupníků drog.

Jistě, možná to nebyli dealeři, gangsteři ani násilníci. Možná to byli bohabojní, občansky uvědomělí průkopníci módy gansta rapu, v jaké se dnes vyžívá tolik mladých lidí, jinak docela normálních. Možná jsem je svým odmítnutím a nedůvěrou zranila a navždy negativně ovlivnila jejich vztah k bělochům. Možná by mě odvezli, kam bych potřebovala, na truckstopu mi koupili kafe, vykládali mi úžasné floridské příběhy a stali by se z nich mí nejlepší kamarádi.

Anebo možná ne.

"Promiňte, hoši," vykoktala jsem. "Ale ne. Díky."

Řidič na to dupl a odjížděl. Hoši za mnou cosi volali – už se tak přátelsky neculili – a jeden expertně uplivl mým směrem. Plivanec se rozpleskl těsně u mých nohou a v prachu krajnice vytvořil vyčítavou chobotničku. Připomínku, že jsem se právě projevila jako rasistka, separatistka, slepice a já nevím, co ještě.

Protože jsem nenastoupila do auta se čtyřmi zdivočelými černými kluky.

Nemělo cenu jim vysvětlovat, že bych nenasedla do auta se čtyřmi neznámými mladíky jakékoli barvy, rasy, národnosti, původu či náboženského vyznání, zejména pokud by byli tak rozjaření. Pravděpodobnost, že by všechno dobře dopadlo, byla, co já vím, devadesát procent, ale těch zbylých deset procent v sobě neslo takovou výhrůžku, že jsem to prostě odmítla risknout. Radši jsem dál trčela u cesty a potila se v tropickém parnu. Kdyby vám chirurg řekl, že operace, která vám může usnadnit (ale ne zachránit) život, s sebou nese desetiprocentní riziko úmrtí, nejspíš byste nešli pod kudlu (i když byste tím chirurga urazili). Nevím přesně, jaké riziko smrti na operačním stole je dnes považováno za přijatelné, ale deset procent to zaručeně není. Život ohrožující operace se provádějí pouze v případě, že vám i bez nich hrozí smrt. (A mně floridské slunce sice zlehýnka přiškvařilo mozek, ale na životě mě neohrozilo.)

A teď se chci vrátit ke kamarádce Jitce a somálskému bratranci.

Je možné, že jsem všechno pochopila špatně a zničila život nejen Somálci, ale i svojí kamarádce? Co já vím, třeba to skutečně BYL bratranec jejího známého ze Švýcarska i v evropském smyslu, nejen v africkém (zdůrazňuju, že její známý nelhal, i když ji možná, uznávám, kulturně zmátl – ve spoustě afrických jazyků slova "bratr", "bratranec" nebo i "manželka" skutečně znamenají něco jiného než v Evropě). Třeba byl mladý muž, o kterém byla řeč, naprosto skvělý a měl takovou duševní sílu, že ho ani hrůzy, které musel zažít, nenarušily. Třeba by se do Jitky k smrti zamiloval, byl by jí vzorným manželem a už by se nikdy ani nepodíval na žádnou jinou ženu. Třeba by se díky vlastní píli a šikovnosti stal milionářem a o Jitku se staral jako o princeznu.

To všechno by se mohlo stát. (Ostatně: z vlastní zkušenosti vím, že je možné najít Afričana, který má vlastnosti, jaké jsem tak dlouho marně hledala u mužů i žen všemožných ras -- K. je spolehlivý, pravdomluvný, pracovitý, oddaný, má smysl pro humor, miluje všechny lidi, ale taky si nenechá nakálet na hlavu, a když je třeba, vyzná se v tlačenici. Po deseti letech soužití bych to snad už měla vědět. Když jsme se poznali, nevěřila jsem, že je skutečně takový, měla jsem trochu hrůzu z toho, kdy se v něm začnou projevovat docela jiné charakterové rysy. Ale tenkrát jsem to riskla, opustila skomírající manželství a začala žít s K. Vyšlo to.)

Něco mi ale říká, že Jitce by to s "bratrancem" nevyšlo. Navíc: manželství, o kterém uvažovala, je něco, na co se úřady po celé Evropě dívají skrz prsty. A právě tak evropská velvyslanectví. Kdosi mi v diskusi napsal, že prý Češce, která se – z lásky – provdala za chlapíka z jednoho z afrických uprchlických lágrů, na ambasádě doporučili, ať teda žije v lágru s ním, když ho tak miluje, české vízum mu odmítli vydat. Nevím, jestli je zrovna tenhle příběh stoprocentně pravdivý, ale docela mu věřím. Osobně znám Češku – moc príma holku, mimochodem --, která žije zčásti v Nigérii a zčásti v USA, do Česka už dlouho nezavítala. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že ambasáda nehodlá vydat vízum jejímu manželovi (který je, mimochodem, moc príma chlap a o tři třídy výš než ti zoufalci, kteří se dík nějaké machinaci do Česka dostali, teď prodávají v centru Prahy drogy a Nigérii dělají ostudu).

Konzulové, ambasády, úřady a vlády různých zemí se samozřejmě mohou splést (a někdy se pletou systematicky). Ale – když už jsme u těch pravděpodobností – je pravděpodobné, že o problematice přistěhovalců vědí víc než, ehm, Jitka nebo její známý ze Švýcarska. České konzuláty příliš často řeší zapeklité situace, do kterých se, jen a pouze vlastní vinou, dostali Češi – a hlavně Češky – jdoucí za hlasem svého srdce do některé z horoucích p----í světa, než aby na tyhle vztahy věřily. Může se stát, že nasadí metody, které pak bolestně pocítí i ti nejpoctivější z poctivých, lidé, kteří by si skutečně zasloužili šanci žít v Evropě – a kteří by si té šance patřičně vážili.

(Vzkaz všem mým známým konzulům, velvyslancům a zaměstnancům zastupitelských úřadů pro případ, že by si tenhle článek přečetli: Prosím, prosím, neberte si to osobně, nemyslím tím VÁS!)

Každopádně: snažit se dostat do Evropy (jakéhokoli) člověka z utečeneckého tábora, zatímco vám vlády několika zemí házejí klacky pod nohy, je pořádný záhul. Pokusit se o něco podobného z lásky (byť třeba naivní) je něco docela jiného, než pokusit se o to z čiré dobroty srdce (jako v Jitčině případě). Tímto taky odmítám veškerá tvrzení o její hlouposti či naivitě. Není hloupá a není naivní. Nenaletěla nějakému pošukovi, kterého potkala na pláži, a neskočila na jeho řeči o věčné lásce a společném životě v ráji. Pouze zauvažovala o možnosti pomoct jednomu člověku z mnoha, který měl v životě velkou smůlu. Poradila se o tom s lidmi, kteří o těchhle věcech něco vědí, a na základě nových informací usoudila, že bude rozumnější to neudělat. To je všecko.

Ještě se chci vrátit k procentům. Zažila jsem svého času (asi rok po příhodě z Floridy) zkušenost, která mi navždy změnila pohled na svět. Vyučovala jsem totiž angličtinu v jednom uprchlickém lágru poblíž Bangkoku –a nejen angličtinu: i "západní kulturu". Mí studenti, to byli lidé všech věků – tak od čtrnácti do pětašedesáti --, uprchlíci z Kambodži, Vietnamu a Laosu, kterým se nějakým zázrakem podařilo získat povolení k cestě do Ameriky, Kanady nebo Austrálie (jiné země v roce 1988 už uprchlíky z téhle oblasti nepřijímaly). Vyučovat cokoli v některé asijské zemi je zážitek, jaký bych přála každému pedagogovi, zoufale bojujícímu s drzou mládeží, která se rozvaluje v lavicích a zajímá se o všechno, jen ne o jeho výklad. V Asii všichni studenti sedí vzpřímeně na židlích a rozzářenýma očima sledují každé učitelovo slovo. Na všechno souhlasně přikyvují a usmívají se. Jistě, má to své nevýhody: když se například studentů zeptáte, jestli výkladu rozuměli, všichni horlivě přikyvují – až později se ukáže, že neměli ponětí, o čem to mluvíte, ale bylo by přece nezdvořilé vám to říct, znamenalo by to, že si vaší práce neváží. Legrační bylo, že – přestože tohle byl kurz angličtiny – seděl vedle mě Thajec, který mluvil vietnamsky a kambodžsky (a taky laosky, což je řeč thajštině velmi podobná) a moje slova studentům překládal. Obávám se, že tu sloužil mimo jiné i jako "kulturní" tlumočník – a já sloužila jako exemplář bělocha, kterého někteří z nich zblízka nikdy neviděli, a teď si na něj mohli třeba i sáhnout, pokud si troufli. Šlo o to, aby si zvykli na to, že v Austrálii, Kanadě nebo Americe budou mít kolem sebe spoustu bělochů, lidí obvykle urostlejších, nechutně bledých, dlouhonosých a mnohonásobně hlučnějších než oni. Mí studenti – to byla podivná směska: zatímco Austrálie přijímala především lidi kvalifikované v nějakém řemesle, u nichž se dalo předpokládat, že se v nové zemi uživí a nezůstanou jí viset na krku, Amerika trvala na tom, že uprchlíky přijímá striktně na základě rozhodnutí, že azyl skutečně potřebují (a nebere v úvahu jejich věk, zdravotní stav či schopnost sami sebe uživit), zatímco Kanada používala směsici obou těchhle přístupů: dávala, jak aspoň tvrdila, azyl lidem, kteří to potřebovali, ale neškodilo, když byli mladí, zdraví, něco uměli, případně měli v Kanadě příbuzné, takzvané "kotvy".

Měla jsem radost, že můžu těmhle lidem pomoct (i když se, mezi námi, jen málokterý naučil anglicky víc než pár slov). Ale když se mi pak podařilo proniknout do největšího uprchlického tábora v Thajsku – Site II, který byl umístěný v buši na hranici s Kambodžou a tvořil prý druhé největší kambodžské město, zmocnily se mě pocity marnosti. Zoufalci v lágru, z nichž někteří se tam už narodili, působili úplně stejně, snad jen o něco zoufaleji než mí studenti. Všichni byli uprchlíci před stejnými hrůzami – před Pol Potovým režimem v Kambodži, před hladomorem ve Vietnamu. Někteří ušli stovky kilometrů džunglí, než se sem dostali, jiní byli lodní lidé, kteří po několikatýdenní cestě polomrtví dorazili k břehům Thajska. VŠICHNI potřebovali azyl v Americe, Kanadě nebo Austrálii! Jak mezi nimi vybrat ty, kterým umožním začít nový život? Kdyby mi někdo dal volnou ruku a prohlásil, že můžu vybrat desetinu z nich a těm pak některá země azyl přidělí, netušila bych, kde začít. (Obávám se, že podobně to cítili i lidé, kteří skutečně měli takové pravomoci: výběr uprchlíků, kteří dostali azyl, byl víceméně náhodný.)

Mimochodem: zrovna minulý rok jsem četla, že se v Thajsku zavírá poslední uprchlický tábor. Už není potřeba. Situace v Kambodži, Vietnamu i Laosu se uklidnila a spousta uprchlíků, kterým se o ničem podobném ani nezdálo, se vrátila domů. Jistě: trvalo dlouho, než se dočkali, a mnozí z těchhle "repatriovaných" se narodili v lágrech, někteří dokonce jako druhá lágrová generace.

Teď stejně jako K. (a zřejmě i britská vláda) věřím, že situace v Somálsku by se mohla uklidnit dřív než za deset nebo dvacet let. Mogadišu už je v rukou vlády schválené OSN, rebelům z teroristické organizace al-Šabab, která má v rukou většinu provincií a nedávno se nechala slyšet, že je napojená na al-Kajdu, podle mezinárodních expertů dochází dech a jednotky Africké unie začínají situaci zvládat. Bude to jistě stát spoustu peněz z mezinárodních fondů, ale jakmile al-Šabab přijde o moc, nemělo by být tak obtížné hladomor překonat. Piráti, kteří svou činnost započali teprve před sedmi lety, si možná uvědomí, že tahle živnost už není to, co bývala, a hlavně získají možnost uživit se jinak, bezpečněji. Nová vláda, zavázaná OSN a Africké unii, udělá všechno pro to, aby zlikvidovala tábory pro výcvik teroristů. Země nebude zcela bezpečná (al-Šabab vyhrožuje, že se jeho jednotky přemění v guerillu a dál povedou válku), ale bude zase "funkční". A uprchlíci se z lágrů budou moct vrátit domů. To je koneckonců největším snem většiny z nich, i těch, kteří by si teď nechali třeba amputovat hlavu, jen aby se dostali na Západ.

Možná je to jen zbožné přání – nejen mé. Ale zkušenosti z řady jiných zemí (včetně Kambodži, Vietnamu a Laosu) naznačují, že se to může stát.

Je klidně možné, že se bratranec Jitčina známého za pár let vrátí do Somálska a znovu si tam zařídí život. Možná tam bude šťastnější, než kdyby vykořeněný žil v Evropě. Pak se budu moct poklepat po zádech a říct si: Vidíš? Zachránila jsi jednu Češku a možná – dlouhodobě – usnadnila život jednomu Somálci...