"Jak se dnes cítíme, drahoušku?" (o stárnoucí Anglii)

V britských médiích právě probíhá (poměrně zdvořilá) debata o tom, jestli smějí pečovatelky a zdravotníci vůbec i nadále oslovovat staré lidi "dear" (tedy "drahoušku", slovo jak vystřižené z Agathy Christie). Podle některých je věta "How are we feeling today, dear?" ("Jak se dnes cítíme, drahoušku?") nesnesitelně blahosklonná a zdravotnický personál by měl být instruován, ať tak se starými pacienty nikdy nemluví. Podle jiných – hlavně zdravotních sester – oslovení "dear" pohladí vetché pacienty a pacientky po duši a ujistí je, že na nich zdravotnickému personálu opravdu záleží.

Osobně na to nemám názor. Dovedu si představit, že některým staříkům i stařenkám může vadit, že už je lidé neoslovují "doktore", "profesore", "pane vedoucí", ale "drahoušku"... Jiným to možná skutečně udělá radost. (A když se v myšlenkách přenesu do Čech – a na Moravu a do Slezska, říkám si, že by takové oslovení udělalo radost většině z nich. Rozhodně lepší než "Tak co potřebujete, pani?")

Co považuju za důležitější než rozuzlení téhle debaty, je fakt, že se taková debata vede – a najde se jen málo lidí, kteří nad takovou drobností mávnou rukou. Je to slovíčkaření, ale i to může být důležité. Známá organizace, která se snaží starým lidem po všech stránkách pomáhat, se ještě před pár lety jmenovala Age Concern (tedy "Starost o věk", "Péče o věk" nebo něco podobného). Ovšem slovo "starost" či "obavy" zřejmě nebylo vhodné, a tak se organizace dnes jmenuje pouze Age.

V angličtině existuje mnohem víc eufemismů vhodných k označení starých či přestárlých lidí, než v češtině: přebrali jsme "seniory", ale oni mají třeba taky slovo "aged", což se do češtiny dá přeložit jen málo používanými slovy "letitý" nebo "věkovitý". Trochu to vypadá, že teď, když je starých lidí ve společnosti víc než kdykoli v minulosti, se stali tak trochu "rasou" -- a, tak jako tomu kdysi bylo u černochů nebo amerických Indiánů, je třeba i pro ně vymýšlet nová a nová označení, taková, co nejméně urazí.

O "věkovité" lidi ve všech stádiích "věkovitosti" je v Anglii podle mých zkušeností dobře postaráno. Mnozí z nich stále žijí ve svých domech a docházejí za nimi zdravotní sestry a pečovatelky, dokonce společnice, vesměs placené státem. Mohou se ale taky přestěhovat do domů určených pro starší lidi a tam žít na takové úrovni nezávislosti, jaká jim vyhovuje a jaké jsou dosud schopni. Když jsem taxikařila, mívali jsme stálou zákaznici, která už delší dobu bydlela v takovém domě. Kolem pětaosmdesáti to s ní začalo jít rapidně z kopce. Když ještě všechno sama zvládala, chodila do jejího bytu jednou týdně uklízečka. Když přestávala všechno zvládat, chodila s ní pečovatelka na nákupy – a časem chodila nakupovat za ni. Krom toho jí i uvařila. Když už skoro nevstávala z postele, chodila ji ošetřovatelka krmit a cvičit s ní. Za celou dobu, až do smrti, se nemusela stěhovat jen proto, že byla méně a méně samostatná. Nemusela hledat nové místo k pobytu. Pečovatelský dům se přizpůsobil jejím potřebám.

Jistě: ne všechno je tak růžové, jak se na první pohled zdá. Mnohé pečovatelské domovy jsou drahé – a leckterý senior prodá dům, jen aby mohl v jednom z nich strávit příjemný podzim života. Ale i státní instituce mívají – přinejmenším ve srovnání s tím, co jsem viděla jinde ve světě -- vysoký standard.

Británie stárne a seniorů, kteří potřebují stálou péči, jakou jim nemůže – nebo nechce – poskytnout rodina, přibývá. S nimi přibývá i pracovních pozic pro pečovatelky obou pohlaví – "carers". Asi tak polovina žen i pár mužů z řad přistěhovalců, které jsem tu blíž poznala, se živí péčí o seniory. Naše dávná bytná Wendy, Trinidaďanka s dobrým srdcem, ale mizerným životem, mívala zároveň dva nebo tři pečovatelské džoby (což samozřejmě pečlivě tajila před každým ze svých zaměstnavatelů). Přestože brala o málo víc než minimální mzdu (a někdy i míň), dařilo se jí uživit své dvě lenivé děti v Anglii a ještě posílat peníze dvěma lenivým dětem na Trinidad. Wendy měla duši starostlivé maminy a ke svým svěřencům měla lidský přístup. Na tuhle práci se hodila. Ale i Jamajčanka Donna, se kterou jsme sdíleli jiný dům, pracovala jako "carer". Donna patří k lidem, jejichž nálada je nestálejší než příslovečné dubnové počasí – zřejmě to souvisí s množstvím skunku, který denně vykouří, ale myslím, že i kdyby si celý měsíc nedopřála jeden jediný spliff, nebylo by to o moc lepší. Donna se kdykoli a bez varování dovedla proměnit v kouli sršící vztekem, hotový kulový blesk – to pak lítala po domě, hlasitě nadávala všemu a všem, třískala dveřmi, kopala do věcí a vyhazovala je z oken. Pohled na rozlícenou Donnu byl fakt dost děsivý – já jsem ji teda v tomhle stavu viděla jen jednou, pak už jsem její řádění jen slyšela, neb jsem se jí okamžitě klidila z očí. Nedovedla jsem si představit, jak je možné, že ženská, která je zároveň hloupá, bláznivá a zlá, může vůbec o někoho pečovat. Chudáci "věkovití".

Pak jsem se náhodou setkala s Polkou, která pracuje ve stejné instituci. Ta Donnu zná jako tu nejněžnější, nejobětavější duši, kterou zbožňují všichni její "klienti" a ona zbožňuje je. Nedovede si představit, že by snad Donna mohla vypustit z úst něco sprostého, neřkuli do něčeho kopnout.

Nemyslím, že Donna, duše nijak zvlášť vzdělaná v psychologii (nebo čemkoli jiném), dokáže ovládnout svou výbušnou povahu vždycky na deset nebo dvanáct hodin, kdykoli jde do práce (pečovatelky mívají dlouhé směny). Přetvařovat se, aby ji zaměstnavatel nevyrazil – to by dokázala chvilku, ale ona tuhle práci dělá už bůhvíkolik let. Záhada? Možná. Anebo možná anglická půda vyzařuje tajuplné paprsky, které způsobují, že i ti nejnepravděpodobnější lidé získají úctu ke stáří. Jestli ano, možná by se mnozí z nás měli vypravit aspoň na chvilku do Anglie.

Do konce března nebo začátku dubna musím ukončit další sérii blogů, ve které jsem se pokusila popsat, co jsem se dozvěděla o Anglii za šest let, co tu žiju. Můj nakladatel pak vydá další, už třetí knížku mých blogů z idnesu, tentokrát ji bude ilustrovat Pavla Marie Koucká. V příštích pár týdnech se v blogu vrátím k mé a K.-ově anabázi Londýnem a zmíním se ještě o pár fenoménech, které se mi zdají typicky anglické. Pokud má někdo ze čtenářů či čtenářek dojem, že jsem něco důležitého vynechala a měla bych to napravit, prosím, napište mi.