Investovat do názoru

Taky se vám občas stává, že si na nějakou zdánlivě jednoduchou věc prostě nedovedete udělat názor?

Mně se to stává každou chvíli. Občas z toho mám frustraci, hlavně když je to významná kauza a mí kámoši chtějí, abych se přidala na jejich stranu. "Prosím tě, podepiš mi tady tu petici, že se církvím NEMÁ nic vracet." – "Hele, já vím, že moc pobožná nejsi, ale mohla by ses projednou s námi pomodlit, aby církvi už KONEČNĚ vrátili, co jí vzali?"

Když se tvářím rozpačitě, obě strany namíchnu. "Jak to? Ty s náma nesouhlasíš? Ty jsi proti nám?" Je těžké vysvětlit, že je mi líto, ale prostě jsem si na věc neudělala názor, aspoň ne jednoznačný. Ano, vím, že je to důležité. Ano, vím, že jsem na to měla dlouhou dobu. Uznávám, že máte pár pádných argumentů (ať už jste pro, anebo proti.) Dokonce si ani nemyslím, že nemá pravdu ani jedna strana.

Pouze nemám dostatek informací, abych si mohla vytvořit promyšlený a nestranný názor, za kterým bych si mohla stát a dovedla bych ho obhájit, kdyby na to přišlo. K tomu bych, zdá se mi, musela dlouho studovat materiály, prokousávat se idejemi, vážit hodnotu informací z faktografického, etického, historického a možná ještě pár dalších hledisek – zkrátka byla by to fuška odpovídající spíš diplomové práci než vytváření názoru na jednu jedinou věc.

A takových věcí je! Od církevních restitucí (na které jsem si dělala názor tak dlouho, že teď už je zřejmě docela fuk, co si myslím) přes všemožné politické i nepolitické kauzy až po otázky skutečně kontroverzní, takové, na jaké prostě neexistuje jednoznačně kladná nebo jednoznačně záporná odpověď – třeba v Americe donekonečna přetřásaný trest smrti a právo žen na interrupci.

Občas mě štve, že jsem tak nerozhodná, a pokud mám náhodou na nějakou věc jednoznačný názor, radostně ho obejmu. To se samozřejmě vždycky nevyplatí – ještě dnes se pamatuju na šok, který jsem utrpěla, když jsem v roce 1986 přijela do Ameriky a zjistila, že Američané, které mám kolem sebe, nejsou na rozdíl ode mě bláznivě zamilovaní do prezidenta Reagana. Zuřivě jsem ho obhajovala svou tehdy značně východoevropskou angličtinou a pak se divila, proč se mi mí noví známí vysmívají. Viděla jsem v Reaganovi moudrého a všemocného nadčlověka, který se o Sovětském svazu vyjádřil jako o "říši zla" a představoval pro mě cestu k osvobození Československa od Rusáků. Američané v něm vesměs viděli přestárlého herce, který si nevidí na špičku nosu, navrhl dávat dětem ke školní přesnídávce kečup, protože je to "zelenina", a značně pošramotil vnitřní i zahraniční politiku Spojených států. Čas ukázal, že v tomhle bodě měli pravdu zřejmě spíš oni nežli já.

Syn mé kamarádky studoval politologii a mě překvapilo, že často dostává za úkol vypracovat dva proslovy či články, z nichž v jednom se pokoušel zastat určité kauzy, ve druhém ji odmítnout – pokud možno stejně pádnými důkazy. Vzpomínám, že neměl problém s trestem smrti, na ten dokázal vypracovat dvě eseje tak dokonalé, že po přečtení jedné z nich jste byli jednoznačně pro, po přečtení druhé jednoznačně proti. Problém měl ale, když zadání znělo "Je lidstvu prospěšné vlastenectví a národní stát – ano/ne". Vojta byl už ve studentském věku světoběžník, byl pro-EU a proti rasismu nebo nacionalismu jakéhokoli druhu. Nakonec eseje vypracoval a ta, která měla hájit vlastenectví a odporovala jeho názorům, byla skutečně zhruba stejně přesvědčivá jako ta, ve které prezentoval své vlastní vize, totiž že čím dříve a lépe smažeme umělé hranice mezi státy a lidmi, tím líp pro nás. Takové cvičení ho přiměje nahlédnout na věc velmi pečlivě z obou stran. Navíc si osvojí argumenty druhé strany a bude o to lepší debatér.

Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že lidé s těmi nejnekompromisnějšími názory, které navíc často hlasitě vykřikují do světa a pokoušejí se překřičet kohokoli, kdo říká něco jiného, si své názory sami nevytvořili, i když si to zaručeně myslí. Půjčili si je od jiných – od charismatických fanatiků s obratným jazykem, od svých rodičů a prarodičů, od spolužáků ve škole, kteří si je nejspíš taky vypůjčili. Většina takovýchhle lidí, se kterými jsem se kdy dala do řeči, svůj názor neumí obhájit racionálními argumenty. Někdy se jim jejich přesvědčení zdá tak samozřejmé, že nedovedou pochopit, jak je možné, že zbytek lidstva zatím není na jejich straně. Jindy místo diskuse jen mávnou rukou: když jsi tak blbý, že to nechápeš, nemá cenu ti to vysvětlovat.

Taky mám – samozřejmě – v sobě pár podobně hlubokých přesvědčení. Třeba "radikálně feministické přesvědčení", že žena je taky člověk. Nebo že by bylo skvělé, kdyby všichni lidé na světě dostali rovnou příležitost uplatnit se v životě (a že charita to nespraví). Že černoši, konkrétně Afričané, bývají neskonale tolerantnější vůči bělochům než běloši vůči černochům (což je názor, který jsem nikde nevyčetla a od nikoho si ho nevypůjčila, je podložený letitou zkušeností).

Taky jsem přesvědčená například o tom, že je problematické dělat si názor na národ, rasu nebo etnickou skupinu na základě několika setkání či střetů, jakkoli mohou být nepříjemné. Už pan Rudyard Kipling napsal, že "mnozí Angličané si myslí, že znají Indy a Indii jen proto, že mají indického sluhu". Kdybych nedejbože studovala politologii a měla bych napsat dvě eseje potvrzující a vyvracející tenhle názor, trpěla bych víc než Vojta u vlastenectví.

Nepochybuju o tom, že u mnohých z kauz, na něž jsem příliš líná si udělat názor, existuje něco jako objektivní pravda – třeba že David Rath si skutečně nesl domů sedmimilionový úplatek (nebo nenesl?).

U jiných objektivní pravda podle všeho neexistuje a náš názor na ně je dán jen naším světonázorem, až příliš často přejatým od jiných. Klasickým příkladem je trest smrti v Americe – jedna strana říká, že "přece nebudeme zabíjet lidi, kteří zabíjejí lidi, abychom dokázali, že zabíjet lidi se nemá", druhá tvrdí, že jediná věc, které se mnohý vrah děsí, je možnost, že by i jeho zabili, a tím, že mnozí pozůstalí obětí vražd popravu vraha svých blízkých vítají. Trest smrti je přitom jednou z věcí, u nichž je těžké si představit kompromis: buď existuje, anebo ne. Kupodivu to vypadá, že v Americe, jediné rozvinuté zemi, která ho nezrušila, k jakémusi kompromisu dochází: soudci ho uvalují jen v nejzazších případech, doba, která uplyne od rozsudku k výkonu trestu, je dost dlouhá na to, aby mohla být prokázána nevina... celkově se v posledních patnácti nebo dvaceti letech popravuje mnohem méně než dřív. Sedět deset, patnáct, dvacet let v cele smrti přirozeně není nic příjemného, i když vás nakonec nepopraví – ale bůhví, jestli právě taková dlouholetá hrůza není nejlepším trestem pro vrahy. Mě se na to neptejte, tohle je jeden z názorů, který si nehodlám vyhranit, nehodlám do toho investovat.

Jen mě napadá, že kompromisy možná existují i v mnoha jiných případech, ve kterých se to nezdá pravděpodobné. Třeba se i otázka restitucí v České republice nějakým kompromisem vyřeší, nevím sice jak, ale to neznamená, že řešení neexistuje. Myslím, že někdy je to skutečně jen otázka dialogu a schopnosti osvojit si argumenty druhé strany a – aspoň za jistých okolností – se některými z nich nechat přesvědčit.

Ve středu napíšu, proč tolik lidí na světě ví přesně, co si myslí Bůh, a proč má Bůh mnoho navzájem si odporujících názorů.