Co na to Angličani? (O druhém dějství kolonialismu)

Teď, když jsem se rozepsala o krajanech z Česka a ze Slovenska, pro které tlumočím, mě několik lidí požádalo, ať napíšu víc o tom, co říkají Angličani na – nepopiratelný – fakt, že do jejich země vtrhla spousta cizinců ze všech koutů světa a někteří z nich se nechovají nijak zvlášť příkladně. Pokusím se. Ale je třeba mít na paměti, že jednak bydlím v Londýně, ve městě proslulém tím, že v něm najdete představitele snad úplně všech ras, národností a kmenů, co jich na světě je, a jednak patří většina mých přátel mezi intelektuály s notoricky liberálním smýšlením.

Zrovna předevčírem jsem se na večírku v severním Londýně, na kterém byli jen rodilí Angličané, jedna Skotka, jedna polo-Polka narozená v Chesteru, já a můj přítel – pokoušela najít jedince, který by byl ochoten prohlásit, že mu na přistěhovalcích něco vadí. Dokonce i když jsem poslala na záchod přítele K., který jediný narušoval univerzální bělobu. Dokonce i když jsem nasadila svůj nejlepší newyorský přízvuk, který při troše štěstí mnohého Angličana zmate, a představila se jako "Eve". Dozvěděla jsem se, že nedávno byli ve Státech, že je tam všechno o moc lacinější a že si nikdy nedovedli představit, jak obrovské porce jídla tam dostanete v každé restauraci.

Ale o tom, že by se jim snad nelíbilo, že v mnohých londýnských čtvrtích bílou tvář neuvidíte, angličtinu neuslyšíte – a ženské tam chodí od hlavy k patě zahalené do záclony, jsem se nedozvěděla ani ň.

I když už všechno víno bylo vypité a jazyky se pletly, všichni si pochvalovali, jak je to milé, vídat na ulici lidičky všech barev. Nemyslím, že to na mě hráli – přísahala bych, že jsou o tom skutečně upřímně přesvědčeni.

Poněkud jiná situace nastala na předvánočním večírku u kamaráda, na kterém se shodou okolností sešli jen Češi, Slováci, jeden Moravák, jedna slovenská Maďarka a K. Ne že by snad všichni nadávali, ale našlo se pár jedinců, kteří na Anglánech nenechali nitku suchou (jsou to studení čumáci, neumějí pořádně anglicky, nedovedou vzít za práci a ničemu nerozumějí). Ti samí jedinci posílali domů všechny Asiaty, i ty, jejichž rodiče či prarodiče se narodili v Anglii (kromě toho Tamila, co v krámku na rohu prodává pivo), všechny černé (kromě K.), všechny muslimy (s výjimkou těch, kteří před jejich zraky dobrovolně plivnou na Korán, pošlou Alláha do p----e a sežerou půl prasete), všechny cikány, ať už jsou odkudkoli, a taky všechny Poláky a podobnou východoevropskou pakáž, protože už je jich tu jak nastláno a berou lidem práci.

Když se konverzace dobrala až sem, mluvil už jenom jeden řečník. V každé kategorii, nechal se slyšet, by udělal výjimku pro krásné mladé holky, ale nesmělo by jim být víc jak osmnáct a musely by se mu všechny předvést v plavkách.

Docela jsme se pobavili – a nikdo mu neodporoval. Vzpomněla jsem si na citát z románu Jane Austenové Rozum a cit: "Elinor agreed to it all, for she did not think he deserved the compliment of rational opposition." (tedy, řekněme: "Elinor se vším souhlasila, neboť se nedomnívala, že si zasluhuje být poctěn racionálními protiargumenty.")

Chlapík, který se takhle nechal unést, mimochodem, není žádný blbeček. Je to rozumný, pracovitý, důvěryhodný tvor, se kterým se ráda budu kamarádit. Už proto, že – podle mého názoru – není zasloužilý rasista a xenofob. Jsem přesvědčená, že by mluvil trochu jinak, kdyby se náhodou dostal do postavení, které by mu umožňovalo uvést do praxe aspoň část z plánů, co s takovým nadšením propagoval.

Fakt je, že Češi, Slováci – a samozřejmě i Moraváci – své názory s oblibou vyjadřují dříve, než si je řádně utvoří. Pochopitelně jen někteří – ty ale obvykle bývá nejlíp slyšet. Angličané, málo platné, jsou přece jen trochu uzavřenější a – snad s výjimkou fotbalových fanoušků, jejichž sláva již pomalu hasne --, nejdřív přemýšlejí a teprve pak slovy či pěstmi vyjadřují své názory.

Možná i tohle souvisí s příslovečným nejoblíbenějším tématem konverzace na britských ostrovech – lidé tu, už po pár staletí, nejradši hovoří o počasí.

I v dobách, kdy jsem řídila taxík, jsem narazila jen na pár rodilých Angličanů ochotných hlasitě vyjadřovat svou nespokojenost se stavem věcí na poli imigrace. Obvykle se nacházeli v tom stádiu opilosti, které je nutí projevovat nespokojenost úplně se vším, takže jsem vyslechla nejen názory, že by všichni přistěhovalci měli táhnout, odkud přišli, ale také stížnosti na manželku, která se s nimi před pěti lety rozvedla, na pivo, které je čím dál tím dražší, na nepříjemný smrad na zadním sedadle (obvykle poté, co se pozvraceli) a na obrubník, o který zakopli, padli na zem a taxikářka jim musela pomáhat na nohy. Nebylo jich mnoho – řekla bych, že podstatně míň než těch, co mě v opilosti náruživě žádali o ruku. A zatímco málokterý z nápadníků kdy zavolal na základnu, aby mi znovu vyjevil svou nehynoucí lásku, leckterý nespokojenec druhý den brnknul dispečerovi a požádal ho, ať té taxikářce, co ho včera vezla domů, vyřídí, že se fakt stydí za to, jak se choval.

Jediný tvor, který hýřil xenofobií a rasismem i za střízliva, byla naše stálá zákaznice Margot. Margot bylo něco přes sedmdesát a podle místních standardů vypadala o hodně starší. Nebyla chudá – po manželovi, který byl Řek, přistěhovalec, a do nejdelší smrti prý se nenaučil anglicky, zdědila, kromě baráku, kolem půl milionu liber. Děti spolu neměli – a Margot se už před časem zařekla, že se postará, aby jeho synové z prvního manželství od ní nedostali ani halíř. V posledních deseti letech se Margot, každý den dvakrát, nechala dopravit do hospody U strakatého býka, a potom zase domů. Volala zásadně Caravan Cars. Celkem čtyřikrát denně nastoupila do jednoho z našich taxíků a celkem čtyřikrát denně podala pětilibrovku jednomu z našich řidičů, když ji vysadil, kde si přála. "Vezmi si deset penny pro sebe jako dýško," řekla mu velkopansky. A když jí šofér vrátil librovou minci s tím, že devadesát penny teď u sebe nemá, Margot uplivla na kapotu. Docela nás to bavilo.

Strakatý býk byl od jejího domu vzdálený asi tak dvě stě metrů, ale Margot by v životě nenapadlo jít pěšky. Možná se na ulici styděla – v poslední době se oblékala zásadně do noční košile, županu a trepek a chodci – i v Anglii --, se za ní otáčeli.

Když dispečer zavolal řidiče a řekl: "Vyzvedni Margot a dovez ji k Bejkovi" nebo "Vyzvedni Margot od Bejka a dovez ji domů", řidič se trpitelsky zašklebil a provedl ten úkol. Mohl si být jistý, že během dvousetmetrové pouti vyslechne příšerné věci o imigrantech včetně sebe samého,a nakonec mu Margot plivne na kapotu. Činila tak obvykle i v případě, že jí vrátil předem připravených devadesát penny.

Ovšem když dispečer nadšeně vykvikl: "Vyzvedni Margot! Jede na projížďku!" řidič, který byl zrovna na řadě, opustil základnu vítězným klusem, zatímco ostatní jen smutně koukali. Projížďka s Margot obohatila řidičovu kapsu o šedesát, osmdesát, někdy i sto liber. "Jeď!" přikázala mu Margot. "Jeď rovně. Před sebe. Neumíš anglicky? Jeď!"

Každý, kdo kdy vezl Margot na projížďku, se vrátil poučen. I naši afghánští řidiči národa Paštun, i ti, jejichž angličtina nestála za mnoho. I Ian, svého času jediný Angličan bílé pleti, který pro naši společnost pracoval. Margot bylo fuk, jestli jí rozumíte – každou větu opakovala znova a znova, dokud jste nadšeně nepřikývli. Bylo třeba hlasitě souhlasit s prohlášením, že Anglie už není, co bývala, že je to tady samý černoch, Polák a přistěhovalec, že člověk nemůže už ani vyjít na ulici, aby ho neokradli. Že všichni Asiati kradou, že všechny zahalené ženy jsou z Pákistánu a měly by se vrátit do Afriky, tak jako všichni Somálci. V podobném duchu přednáška pokračovala. Myslím, že byla náročnější pro ty z nás, kteří rozuměli každému slovu. Po návratu se Margot zeptala na cenu, a když řidič řekl: "Šedesát, osmdesát, devadesát pět liber," Margot mu podala svazeček dvacetilibrovek a velkopansky pobídla: "Vezmi si deset pencí spropitného."

Šedivé vlasy, které si nečesala, jí kolem hlavy tvořily svatozář.

Když Margot umřela (prý to měla už dlouho spočítané, jen o tom nikdo nevěděl), všichni taxikáři v Caravan Cars pro ni uronili slzu. Tak skvělou zákaznici už sotva najdeme. I naši Afghánci – zapřisáhlí muslimové, kteří se o Ramadánu skutečně postili a skutečně se jim udělalo nanic, když někdo na základně jedl vepřové, jí šli na pohřeb do kostela. V takovém počtu přišli jenom na pohřeb dispečera Alvina, který nám umřel na leukémii. Dobře si vědomi hříchu, kterého se tím dopouštějí (dobrý muslim nemá co chodit do kostela a uznávat tím, byť nepřímo, existenci i jiného boha než Alláha), vzdali hold dementní rasistce z rodu Angličanů, nejlepší zákaznici Caravan Cars.

Před pár dny mi napsal čtenář mých blogů, Čech, který o sobě tvrdí, že už dobře dvacet let žije v Británii. Říká, že má přátele mezi Brity ze všech koutů celé té velké země – a že všichni svorně nadávají na přistěhovalce. Nechápe prý, kam chodím na ty lidi, kteří nás ne-Angličany dobře snášejí. Já zase nevím, kam chodí on na ty svoje. Jeden jeho přítel ze Skotska prý vyvěsil na zahradě svého domu skotskou vlajku – a přišli za ním, ať ji sundá, že prý se skotská vlajka nelíbí Pákistáncům žijícím na místním sídlišti pro chudé. Skot pravil, že než by vlajku sundal, radši tu imigrantskou pakáž postřílí – a teď má trable s policií...

Jak je možné, že můj čtenář má za přátele samé xenofoby, zatímco já marně bloumám Anglií a hledám odvážlivce, který není dementní jako Margot, ale přitom je ochotný říct dvě tři nelichotivé věty na adresu přistěhovalců jakékoli národnosti či odstínu?

Netuším.

Ale fakt je, že – jak se doslýchám od svých známých z řad imigrantů i Britů – nižší třída mívá větší sklon vidět ve všech příchozích nepřátele. Angličtí zedníci, malíři a dekoratéři například už léta čelí obrovské konkurenci z řad Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů. Noví příchozí jsou ochotní pracovat za polovinu toho, co oni byli zvyklí dostávat, bývají spolehliví, dochvilní... a obyčejně netuší, jaká tu mají jako zaměstnanci práva. Angličtinu ke své práci nepotřebují, a i kdyby si chtěli anglicky stěžovat, neumějí to.

Angličané z řad pracující třídy mívají tu a tam na přistěhovalce zcela konkrétní stížnosti – jejich přítomnost jim může skutečně ztrpčovat život. Angličané z řad intelektuálů jsou naopak nadšení, že i když britská koruna přišla o kolonie, dá se říct, že Británie své impérium neztratila. V britském impériu najdete všechny rasy a národnosti, co jich na světě je. Dokonce – dík globálnímu oteplování – jsou na jihu Anglie tropické zahrady, zatímco na severu každoročně sněží. Ne každý je z toho nadšený. Ale já se tu setkávám především s názorem, že Britové musejí za svou rozpínavost platit. Bývaly doby, kdy britští občané – koloniální úředníci – pobývali na spoustě míst světa. Dnes lidé ze spousty míst světa pobývají v Anglii. Britským gentlemanům, pokud vím, se to zdá docela fér.