Brixtonská mešita

Patřili hoši, kteří se mě, nepříliš profesionálně, pokusili přepadnout, ke kongregaci Brixtonské mešity? Hlavu bych za to na špalek nedala, ale vyloučené to není. Brixtonská mešita (arabským názvem Masdžid íbn Tajmejá) má pro mladé brixtonské kriminálníky přitažlivost přímo magickou. Působí jako magnetická hora, ke které se slétají hoši bez zázemí, bez budoucnosti, bez naděje. Nebo aspoň ti, kteří si myslí, že nemají zázemí, budoucnost a naději. Mešita slouží jako reformační centrum pro čerstvě propuštěné vězně. Zdá se ale, že se kolem ní shromažďuje i velká řada těch, kteří zatím do lochu nezavítali, ale mají k tomu všechny předpoklady. Brixtonská mešita je pozoruhodný, snad dokonce jedinečný fenomén.

Otevřená byla v roce 1990 (což z ní činí nejstarší mešitu v jižním Londýně), a kdybyste projížděli kousíček od ní po Brixton Road, nejspíš byste netušili, že vidíte mešitu. Vypadá jako obyčejný dům, po minaretu ani stopy. Snad to souvisí s tím, že se tu praktikuje tradice salafi, tedy islám takový, jaký býval ve svých začátcích.

"Vedení" mešity tvoří černošští Britové, kteří přijali islám. Mnohého muslima, který se do tohohle náboženství narodil, jsem slyšela bručet, že tihle lidé o islámu vědí pramálo, a i když se snaží být dobří muslimové, moc jim to nejde. Jestli z nich mluví jen nedůvěra ke konvertitům, anebo na tom opravdu něco je, to se já bezvěrec posoudit neodvážím. Fakt je, že každý pátek se tam prý chodí modlit pět set věřících – a momentálně se mešita rozšiřuje, aby pojala tisíc pravověrných.

Pravověrní jsou vesměs konvertité. V roce 2004 se imám Omar Urquhart vyjádřil, že šedesát procent z pěti set členů kongregace tvoří černošští konvertité. Jsou to skoro výlučně muži.

Možná mezi ně patří i rozjívenci z mého taxíku.

Brixtonskou mešitou se prolnulo několik nechvalně známých jmen. Abdullah el-Faisal, radikální muslimský klerikál, který si později odseděl trest za podněcování rasové nenávisti a pak byl v roce 2007 deportován na rodnou Jamajku, začátkem 90. let svými řečmi lákal do mešity stovky a stovky lidí. Ke cti Brixtonské mešity slouží, že ho za jeho "radikální" (čti: rasistické a nenávistné) názory v roce 1993 vyrazila. El-Faisal přesunul pozadí a nenávistné řeči do mešity ve Finsbury Parku v severním Londýně – té, kolem které se shromažďovali nejradikálnější islámistické živly. (Ve Finsbury Park Mosque kázali nenávist Abu Hamza s hákem místo pravé ruky – ten je svého času ve vězení – i Abu Quatada, který byl tohle úterý z britského vězení propuštěný a právě v tomhle okamžiku se řeší, jestli bude, nebo nebude deportován do Jordánska.)

Když vyšlo najevo, že Zacarias Moussaoui, usvědčený za svou úlohu ve spiknutí, které vedlo k vraždění amerických občanů 11. září 2001, v roce 1996 navštěvoval Brixtonskou mešitu, vedení mešity se otřáslo hrůzou. Ale svědomí měli čisté: jakmile se začal Zacharias dostavovat do mešity oblečen do vojenských maskáčů a s batohem a žádat po imámovi, ať mu poradí, jak se stát džihádistou, z mešity ho jednou provždy vykopli.

I "Shoe Bomber" Richard Ried navštěvoval v letech 1996 až 1998 Brixtonskou mešitu.

Reid měl z pohledu člověka ze střední třídy pozoruhodný život: narodil se v roce 1973 ve čtvrti Bromley v jižním Londýně, jeho matka byla bílá Britka a jeho tatínek míšenec s vazbami na Jamajku. Když spatřil světlo světa, byl jeho otec zrovna ve vězení za odcizení auta – byl to chlapík s kariérou kriminálníka a jeho syn se vydal v jeho stopách. Jakmile vyšel ze školy, stal se sprejerem a drobným zločincem. Když v roce 1995 zrovna seděl ve vězení a stěžoval si, že jsou všichni děsní rasisti a k černochovi jako on se chovají nemožně, poradil mu tatínek, ať se stane muslimem – muslimové prý nedělají rozdíly mezi lidmi a ve vězení dostávají lepší stravu. Reid tak učinil, a jakmile ho propustili, vydal se do Brixtonské mešity, aby ho tam naučili, jak být dobrým muslimem.

Reid na fotkách vypadá, pravda, trochu divoce, ale za černocha by ho považoval snad jen americký separatista z devatenáctého století. Má v sobě nanejvýš čtvrtinu černošské krve. Na fotkách dostupných na internetu nemá na hlavě kapuci, ale barvou pleti i výrazem tváře připomíná – "muslimské bratry" v mém taxíku.

Pro Reida Brixtonská mešita nebyla dost radikální. Začal chodit do té ve Finsbury Parku, kde ho zřejmě vyhledali "lovci talentů" z al-Kajdy. Strávil pak nějaký čas v Pákistánu a v teroristickém výcvikovém táboře v Afganistánu, a konečně byl připraven.

21. prosince 2001 se pokoušel nastoupit do letadla z Paříže do Miami, ale vypadal tak zanedbaně, že vzbudil podezření. Nedovolili mu nastoupit. Vrátil se druhý den – a tentokrát se do letadla dostal.

Co se stalo na palubě letu Amerických aerolinií číslo 63 už každý ví: Reida přistihli, jak se znovu a znovu pokouší rozškrtnout sirku a cosi zapaluje. Jeho pokus o sebevražedný atentát byl neúspěšný, ale ne tak směšný, jak by se na první pohled mohlo zdát: experti jsou dnes přesvědčení, že se nezdařil jen díky čtyřiadvacetihodinovému zpoždění. Doutnák, který měl podpálit plastickou trhavinu v podrážkách, zvlhl (neví se, jestli proto, že se Reid brodil loužemi, anebo se mu potily nohy), a k výbuchu nedošlo.

Dnes sedí Reid v "super maximum security prison" v Coloradu a je tam na doživotí, bez možnosti podmínečného propuštění.

Hlavní zástupce Brixtonské mešity Abdul Haqq Baker v rozhovoru pro BBC prohlásil, že se do jejich mešity slézají živly toužící po extrémistickém vyjádření své víry. Představitelé mešity prý nesčetněkrát informovali policii o tom, že se jejich svatostánek stal rejdištěm "lovců talentů" z řad extremistických skupin – hledali v Brixtonské mešitě mladé chlapíky, kteří nevědí, kam patří, a je snadné jim namluvit cokoli.

Brixtonská mešita není extrémistická. Naopak – snaží se systematicky zbavovat jedinců, kteří do ní extrémismus vnášejí. Snaží se pomáhat propuštěným vězňům a přesvědčovat je, že kariéra zločinců není to pravé. Bohužel se jen těžko dá spočítat, kolik kriminálníků mešita napravila a kolika dobrým lidem pomohla. Mluví a píše se jen o lidech, kteří s mešitou měli co do činění -- a pak provedli něco neodpustitelného. Brixtonská mešita, na rozdíl od té ve Finsbury Parku, už dlouho nepřipustila, aby v ní kázal člověk s extrémními názory.

Mešita ve Finsbury Parku je dnes pod kontrolou policie i tisku. Proslavila se jako "nejradiálnější", "nejnenávistnější" mešita v Londýně, a tak si na ni úřady dávají pozor. Pokud to jde. Monitorovat dění v náboženských institucích a sledovat, kdo a kdy je navštěvuje, je ve svobodné a svobodomyslné zemi problematické.

Zrovna jsem se dočetla, že sledování čerstvě propuštěného "kazatele nenávisti" Abu Quatady, který stále žije v "bezpečném domě", ze kterého má vycházky jen dvě hodiny denně, vyžaduje 60 policistů a stojí deset tisíc liber denně.

Jak by mohla policie sledovat činnost stovek, možná tisíců, možná desítek tisíc "problémových" mladých lidí, kteří všichni vypadají – snaží se vypadat! – stejně a teoreticky by se mohlo stát, že si je vyberou a indoktrinují představitelé těch nejextrémističtějích skupin?