Bít či nebít? (chvála výprasků)

Když mi bylo asi devět, experimentovala jsem, tak jako dříve či později každé dítě, s kouřením – tedy cigaret, myslím. Složily jsme se s holkama na krabičku „tvrdých spart“ a na zapadlém nuselském dvorku jsme se učily, jak se stát dámami. Učily jsme se to pod dohledem o něco starší spolužačky, která kouřila už léta – a nebyla bych si jistá, že pouze cigarety.

Na Angeliku jsme měly úžasné štěstí: dostala se na rozdíl od většiny cikánských dětí z Nuslí do „obyčejné“ školy a pak několikrát propadla tak šikovně, že se objevila u nás ve třídě zrovna v období, kdy jsme ji nejvíc potřebovaly. Ve škole při čtení Angelika slabikovala, vyslovovala nějak divně – a o ničem, na co se jí součelka zeptala, nevěděla nic. Jakmile vylezla ze školy, věděla VŠECKO. S obdivem jsme k ní vzhlížely a užíraly se závistí. Záviděly jsme jí, že bydlí ve skvělé garsonce v suterénu, která má okno těsně pod takovou mříží v chodníku, takže když se zakloní, vidí lidem na boty. V bytě jim po zdech tekly nádherné čůrky vody a tajemně to tam páchlo plísní a omítkou. Záviděly jsme, že se Angelika nemusí převlékat do domácího, když přijde domů, protože má vlastně jen jednu sukni, jednu halenku a jeden vytahaný svetr. Angelika zasvěceně hovořila nejen o cigaretách, ale i o pivu, vínu a „tvrdým“ a občas se nám chlubila modřinami, kterými její drobnou, ale už dobře vyvinutou postavičku vyzdobila máma, „když byla zase vožralá“. Občas Angelika hladověla, když „zase máma prochlastala vejplatu“, a tak jsme ji krmily svačinami. Tatínka prý sice měla, ale nepamatovala se na něj, protože „vzal roha, eště když byla máma zbouchnutá“. O Angeliku se nikdo nebál, mohla se toulat po nocích a máma si toho sotva všimla. No nepodělali byste se závistí? My, děti z normálních rodin, jsme se závistí podělaly snad každý den. My jsme poznávaly svět hlavně z knih. Angelika knihy nemilovala, zato měla před sebou rozložený svět, který se nabízel k přečtení.

Dodnes se na ten den pamatuju. Skryté mezi keři jsme si šeptaly, svěřovaly si děsná tajemství – a pod dohledem Angeliky nacvičovaly, jak držet cigaretu „normálně“, v tom véčku mezi ukazováčkem a prostředníčkem, jak ji držet „jako dáma“ – sevřenou posledními bříšky propnutých prstů, hned u nehtů, jak ji držet „jako zedník“, mezi palcem a ukazováčkem, a jak ji držet „po vězeňsku“, tajně, s hořícím koncem ukrytým v dlani, „aby si toho bachař nevšimnul“.

Učily jsme se expertně šlukovat, ale to nám zřejmě moc nešlo, a tak jsme se sice párkrát rozkašlaly, ale neudělalo se nám doopravdy špatně. „Schovaly“ jsme si nedokouřenou krabičku u Angeliky (předem smířené s tím, že už ji nikdy neuvidíme) a rozběhly se do svých domovů, abychom neměly průšvih, že se touláme. Angelika se shovívavě dívala za námi a u nohou jí ležel svět.

Já jsem průšvih stejně měla. A pořádný. Jeden z nejhorších, na jaké se pamatuju. Když jsem před časem nechala přetéct vanu a vytopila sousedy, taky jsem dostala výprask. Když ze mě ale otec ucítil kouř a pochopil, čím jsem se cestou ze školy zabývala, zmlátil mě hlava nehlava. Ztřískal mě tak, že ho matka prosila, ať už mě nechá – a já se druhý den ve škole mohla pochlubit modráky ještě výstavnějšími, než jaké mívala Angelika. U spolužaček jsem značně stoupla v ceně.

A – věřte tomu nebo ne – už jsem nikdy nekouřila! Nikdy jsem se nenaučila šlukovat a nevytvořila si závislost na nikotinu. Jasně, trochu mi to vadilo, když jsem se pokoušela kouřit trávu a místo toho se jen dusila. Ale jinak považuju své nekuřáctví za veskrze pozitivní věc.

Můžu za to děkovat jen a jen tatínkovi. Kdyby si mě byl tenkrát vzal stranou a hodinu mi mluvil do duše, kdyby nade mnou slzel a rval si vlasy (což v záchvatech melodramatičnosti občas dělával), kdyby mi napařil domácí vězení nebo mi dokonce zakázal chodit do knihovny, nemělo by to na mé kuřácké pokusy sebemenší vliv. Naopak: předpokládám, že bych se ze všech sil snažila překonat překážky a kouřit třeba denně.

Výprask – to nebyla překážka ani výstraha. Výprask byl poučení.

Teď už jsem nemusela žmoulat v koutku cigáro, abych si u spolužaček zjednala respekt. Díky modrákům usoudily, že jsem sice jedináček, ale rozmazlený asi ne. Dokonce ani Angelice už jsem nemusela tolik závidět.

Říkejte si, co chcete. Já jsem přesvědčená, přes veškeré poznatky dětské psychologie, že jsou tělesné tresty při výchově dětí -- a možná i adolescentů – ty nejúčinnější. Děti do určitého věku, ať jsou jakkoli inteligentní, tiché a rozumné vysvětlování prostě nepochopí, jsou z něj jen zmatené. Plácnutí přes zadeček sice moc nebolí, ale překvapí je, bývá účinnější.

A ostatně, když už mluvíme o bolesti – nebyla bych si vůbec jistá, že trocha fyzické bolesti je horší než duševní utrpení, které každé normální dítě cítí, když nad ním bědují a pláčou milovaní rodiče. Já, kdybych si mohla vybrat mezi výčitkami a gumovou hadicí, kterou mě otec tu a tam přetáhl, hadice by zvítězila. Poznala jsem jako dítě oboje a vím, o čem je řeč.

Jistě, důležité je, za jakých okolností tělesné tresty používáte. Mě otec zmlátil v životě jen párkrát – a vždycky z dobrých důvodů. Myslím, že mě to vychovalo. Angeliku matka trestala náhodně – podle své nálady, ne podle Angeličiných činů – a to jí sice získalo prestiž mezi spolužačkami, mladšími o významných pár let, ale k její výchově to jistě nepřispělo.

Kamarád kunsthistorik, muž, který ví o české a evropské minulosti víc, než je zdrávo, mě jednou v Pošumaví přivedl k omšelému balvanu v polích. Řekl, že to je mezník, který tu stojí už několik set let, pochází z doby renesance. Teď už je trochu nízký, příliš hluboko zapadlý do země. Ale bývaly časy, kdy byl akorát tak vysoký, aby přes něj šlo – jednoho po druhém – ohnout všechny dospívající kluky ze vsi a nasekat jim, co se do nich vešlo. Ne proto, že by něco provedli. Proto, že byli nová generace a bylo třeba, aby si zapamatovali přesnou polohu kamene. Kdyby někdo starší hochy dovedl k mezníku a udělal jim přednášku o tom, jak je důležité si zapamatovat, kde přesně stojí, za dalších pár let si na něj už ani nevzpomenou, nebude to pamětihodný zážitek. Ale když jim někdo nabančí – obřadně a pro nic za nic – zapíše se jim ten den do hlavy navždycky.

Kamarád tvrdí, že se to samozřejmě neví přesně, ale vypadá to, že kamenem po staletí nikdo nepohnul ani o píď.