22. Jak náš úžasný nový byteček posloužil jako odstrašující příklad

Kámoška Zdenka si koupila byt. Splnila si tím životní přání – vždycky toužila bydlet ve vlastním, a povedlo se jí to až v pětačtyřiceti. Její radost kalí jediná nepříjemnost: nemá na splátky. Podařilo se jí získat hypotéku díky, ehm, no ne snad podvodu, ale... tvůrčímu účetnictví. Vyrozuměla jsem, že měsíc nebo dva měla dvě zaměstnání a banku přesvědčila, že má příjem zhruba dvojnásobný, než jaký ho ve skutečnosti má. Následkem toho její měsíční hypotéka činí o necelých sto liber víc než její plat, a pokud se nestane zázrak, bude tomu tak ještě pětadvacet let.

Zdenka je statečná a staví se k tomu smutnému faktu čelem. Dvakrát týdně chodí uklízet v domech svých bohatších známých. Systematicky shání podnájemníka, který by část hypotéky platil, ale to je sakra těžké, protože se podnájemník do bytu prostě nevejde.

Zdenka má už pár let přítele Jana, chlapíka, který byl v Čechách "velký pan vedoucí" – a tady v Anglii je podle Zdenčiných slov táákhle malý kus trusu. Nikdy se nenaučil anglicky a už se o to ani nepokouší. Před časem, když si Zdenka opatřila cédéčko, že se bude zdokonalovat v angličtině, Jan jí ho sebral a přelomil se slovy: "Snad si nemyslíš, že budeš mluvit líp než já!" Jak dobře ví každý, kdo se o to kdy pokusil, přelomit cédéčko není vůbec snadné. Jan musel být fakt zoufalý.

Nedávno si mi Zdenka stěžovala, že Jan se sice nastěhoval do jejího nového bytu, sdílí s ní ložnici a vyžírá jí lednici, ale na splátky přispívá minimálně. Prostě na to nemá – to, co vydělá občasnou nádenickou prací, padne na alimenty. Jan nechal doma tři děti – už skoro dospělé, ale bohužel chytré: vypadá to, že bude alimenty platit po celou dobu jejich studií.

Když Zdenka už dlouho hovořila o Janovi a hromadila vedle sebe nepublikovatelné výrazy, nedalo mi to a zastala jsem se ho: "Uvědom si, že je to tvůj byt. Nemůžeš po něm chtít, aby ti platil polovinu, když nakonec byt připadne tobě."

Zdenka s povzdechem poznamenala, že to chápe – docela by jí stačilo, kdyby platil tolik, co v kterémkoli pronajatém pokoji. Kdyby jí nebylo – jak by se v Londýně uživil? Kde by bydlel? Žádný giggolo už není – našel by tu snad českou, slovenskou nebo třeba polskou babu, se kterou by se domluvil a která by ho vydržovala? Ona, Zdenka, by ho už dávno vyrazila, ale má strach, že by zůstal na ulici.

Když jednou zase šílela, že neví, co si počít, pozvali jsme ji, já a K., na návštěvu k nám. Chtěli jsme ji potěšit – Zdenku vždycky potěší, když vidí čokoládového K. a pohovoří s ním česky – a taky jsme se, abych se přiznala, toužili pochlubit novým bydlením. Náš nový domov byl SKVĚLÝ! Tak jak to bývá v Robových barácích, všechno tu fungovalo. Měli jsme to odtud blíž ke stanici vlaků i k několika linkám autobusů. Pokoj byl větší než ten předešlý – a slunečný, obrácený na jihozápad. Navíc byl opatřený dvojími dveřmi, takže jsme skoro neslyšeli, co se děje na chodbě a na schodišti, a – jak radostně pravil K., "Kdyby zas dva tři blbec jít do chodbičky a tam kecat moc nahlas, my smíme zeptat, co oni tu chce." V tomhle domě jsme měli své teritorium, které přesahovalo naše dveře. Na naše teritorium nikdo nelezl – a ani nebylo třeba ho občůrávat.

Seděli jsme na zadním dvorku, teď už téměř zarostlém vegetací – poté, co jsme z něj minulé léto vyklidili asi tak dvě tuny sutin, starého dřeva ze stavby a rozbitého skla (a K. ukecal popeláře, aby to všechno odvezli), jsem si na ubohoučkém trávníku mohla zařídit venkovní pracovnu – a Zdenka nám vyprávěla, co všechno jí Jan provedl. Uklohnila jsem něco k snědku – dům o sedmi místnostech byl vybaven dvěma prostornými kuchyněmi a my jsme vařili v té spodní, hned vedle zahrady. Většina obyvatelstva se buď živila smaženými kuřaty, zakoupenými v místním obchůdku s rakovinou, nebo si nechala donášet pizzu – kuchyň patřila jen nám.

Zatímco jsem to Zdence nadšeně vysvětlovala, zadívala se na hromadu špinavého nádobí v rohu u dřezu. Byla už značně uprášená.

"Proč si to neumeješ?"

"Ale to není moje!" ohradila jsem se. "To je souseda. Má to tady... už hodně dlouho. Ne, nezvedej tu pokličku!" vyjekla jsem. "Příšerně, příšerně to smrdí."

Zdena, tak jako mnohá Východoevropanka, by nejspíš nádobí zanechané v kuchyni bůhvíkým pravidelně myla. Možná bych to svého času dělala i já. Ale po šesti letech ve sdílených barácích jsme věděli, že nás to nesmí ani napadnout. Jakmile jednou něco uděláte – třeba umyjete plesnivé nádobí --, bude to už navždy vaším úkolem. Váš soused, kterého jste viděli jen dvakrát a ani nevíte, jak se jmenuje, začne nechávat v rohu u dřezu všechno, co má být umyto, a zvykne si, že jeho špinavé nádobí bude do několika hodin čisté. Když ho pak jednou neumyjete – ať už proto, že vás to přestalo bavit, anebo že jste třeba nemocní, rozhořčí ho to a bude se vám mstít. Takhle fungují mnohé exempláře druhu Homo sapiens – a s barvou, rasou, věkem, náboženstvím ani národním původem to nemá mnoho společného. Stačí, když mají chromozom Y. (Tvorové se dvěma chromozomy X, jak jsem se přesvědčila v bývalém působišti, vlastní nádobí obvykle umývají, ale dovedou být právě tak protivní.)

"Počkej! Ty si zamykáš kredenc?" podivila se Zdenka.

Měli jsme tu krásnou, prostornou kredenc, kterou jsme si vyložili tapetou a K. na dvířka přidělal festovní zámek, takový, co ho není snadné otevřít bez klíčku. V domě – podle slov Jorubanky, která obývala druhé poschodí – bydleli jedinci, kteří vám nejen sežerou veškeré potraviny, ale taky ukradnou všechny hrnce. Jednomu ze spolubydlících, Ghaňanovi Paulovi, dokonce kdosi vylomil zámeček – pravda, byl to spíš symbolický zámek, stačilo s ním pořádně zacloumat. Podle K.-ovy teorie si za to Paul mohl sám: dlouho si skříňku nezamykal a jistý jedinec si zvykl do ní chodit pro proviant. Když toho měl Paul dost a nainstaloval zámeček, hladový jedinec ho ve vzteku rozbil. My jsme si nainstalovali zámek ještě předtím, než jsme do kredence vůbec něco dali – a zatím se dovnitř nikdo nevloupal.

Než jsme šli Zdenku vyprovodit na autobus, pečlivě jsme zajistili všechna okna. Zdenka se tomu podivila – byla vlahá noc a kuchyni by neškodilo trochu provětrat.

"Jsou v přízemí," vysvětlili jsme jí. "Je snadné se do nich vyšplhat. Nebylo by to poprvé, co se někdo dostal v noci do baráku oknem v kuchyni." Skutečně – ještě pár týdnů po nastěhování jsme vídali na kuchyňské lince šlápoty tenisek. Ale nikdo nic nerozbil a nikdo nic neukradl – každý pokoj byl pečlivě zamčený.

Dobrá zpráva byla, že zoufalci, pronikající v noci do domu, sem podle všeho chodili za Somálcem, který tu už nebydlel – Rob si prý přivedl policii a osobně ho vyrazil. Byl to případ: co nebylo zabetonované, to ukradl, včetně Paulovy mikrovlnné trouby. Navíc se podle všeho živil prodejem cracku a do baráku se táhly vychrtlé existence s krví podlitýma očima. Co byl pryč, nájezdy feťáků pozvolna pominuly. Špatná zpráva byla, že slušní obyvatelé domu neměli na náš pokoj dobré vzpomínky: byl to ten, ve kterém bydlel strašný Somálec.

Doprovodili jsme Zdenku na autobus, a protože se pořád tvářila skepticky, snaživě jsme jí líčili, v čem je náš nový barák skvělý. Za několik měsíců, co tu bydlíme, jsme neměli s osazenstvem jediný konflikt – své spolubydlící skoro nevidíme. Zdenka přešlapovala na místě, tlačil ji močový měchýř. Přes naše přesvědčování a K.-ovu výpravu do koupelny se savem a houbičkou se neodvážila si dojít na záchod.

Uplynul týden. A Zdenka mi psala: "Ivo, díky! Zachránili jste mě. Vylíčila jsem Janovi, kde bydlíte. Že všude musíte chodit s klíčem, odmykat si kredenc a mýt nádobí půl metru od smrduté plísňové farmy. Že jste museli vyklidit zahradu, aby tam vůbec bylo místo. Že do baráku chodí feťáci. Že si nemůžete pozvat návštěvu, protože by u vás neměla kde přespat. Tím nechci říct, že by se mi snad váš pokoj nelíbil, jen vám chci poděkovat. Jan si to všechno vyslechl – a víš co? Našel si práci! Včera mi přinesl zálohu na nájem."