21. "Černoši musí chodit s černoškama!" (Cibulová válka)

"Pročs mi kopla do cibulííí? Ty-ty-ty – nevzdělaná křovačko! Nezaměstnaný idiote! Lhářko! Zlodějko! Nečistá kreaturo s poruchou osobnosti a Downovým syndromem! No vylez, vylez, zbabělče, tak odemkni ty dveře! Chci se tě zeptat, proč jsi mi kopla do cibulííí!"

Dveře našeho pokoje byly festovní, tak jako dveře všech pokojů v Robově domě. Asi věděl, co dělá, když je dal nainstalovat. Susan už dobře deset minut do dveří kopala, bušila pěstmi, rozbila o ně – podle zvuku soudě – cementového ježka, o kterého jsme si utírali boty, a vrhala se plnou váhou proti nim. Dveře se zatím neviklaly. Bylo by jednodušší se dovnitř dostat oknem, stačilo by ho rozbít – náš pokoj byl v přízemí, hned u kuchyně. Doufala jsem, že to Susan nenapadne.

V místnosti bylo pološero – okno jsem zavřela a zatáhla záclonu už před časem, když na mě Donna dělala posunky a pokusila se doplivnout na počítač. V chodbičce před našimi dveřmi, v bezpečné vzdálenosti, aby ji Susan nezranila při svých útocích, stála Juliet a chechtala se vysokým kdákavým smíchem. K. byl na odpolední směně, Bayo se toulal bůhvíkde – a já jsem pochopila, že tentokrát opravdu není zbytí, musím zavolat 999.

Bobbíci přijeli za pětadvacet minut. Po celou dobu čekání mě měl na drátě dispečer, trochu zděšeně poslouchal Suzaniny výkřiky a žuchání jejího těla o dveře, a ujišťoval mě, že pomoc tam bude co nevidět. Poradil mi, ať přiložím ke dveřím telefon, aby si mohl poslechnout a nahrát, o čem ta osoba hovoří. Nemluvila sprostě, to v žádném případě – Susan měla křesťanské vychování – jen řadila, jedno vedle druhého, urážlivá oslovení a klinické termíny. Susan měla pro každého připravenou diagnózu. K. byl křovák s Downovým syndromem, který nikdy nechodil do školy. Bayo, který studoval zdravotnickou školu, byl negramotný imbecil, který neví, kde je vpravo a kde vlevo a ze zadní části mu čouhá kakání. Já jsem až do dneška diagnóze unikala, ale když přišla, byla nemilosrdná.

Neměla jsem jí kopnout do těch cibulí...

Ale Cibulová válka začala mnohem dřív, ostatně – mohla jsem si za to sama. Odjela jsem na tři měsíce do Malajsie a K. tu zanechala svému osudu.

Když jsem byla pryč, rozhodla se Juliet, že mi K. přebere. Byl na ni hodný – vždycky jí nosil z práce noviny a pro Heavenly se stal tak trochu náhradním tátou. Už v době, kdy jsem tu byla, se Juliet producírovala polonahá po kuchyni a zahrádce, zapřádala s K. hovory, rozhalovala si župan až k pupku a chechtala se jako jedenáctiletá puberťačka, až to vzhledem k jejímu věku a tělesným proporcím nebylo příjemné pro oči ani uši. Snažili jsme se to moc nevnímat a K., věřte tomu nebo ne, po celou dobu nenapadlo, že ho Juliet balí.

Když jsem se v domě dlouho neukázala, Juliet se zaradovala, že jsme se možná rozešli, a zesílila útoky. Teď už se před K. ukazovala zahalená jen do froté ručníku, který si přidržovala u těla tak, aby jí zakrýval bradavky ňader – proklatě nízko u pasu. Takto přioděná poučovala K., že když je černoch, měl by chodit s černoškou. K čemu je dobrá nějaká bílá? Neumí si mužského hledět, neumí vařit, neumí se chovat, neumí souložit. Mít bílou manželku, to je urážka černošek, je mu to jasný? Jak by to dopadlo, kdyby si každej černej chlap našel bílou, no jak?

Tahle teorie byla v USA zastaralá už v sedmdesátých letech. Černošské aktivistky se tehdy oháněly tím, že ve Státech žije jen deset procent černochů (podle statistiky z těch let). Kdyby si každý černoch našel bílou, ještě pořád bělochům devadesát procent bělošek zbude. Jenomže – kolik zbude černochů pro černošky? Přesně tak. Ani jeden.

Juliet jako Jamajčanka tyhle řeči slýchala mockrát. Afričan K. je slyšel poprvé. Půl vteřiny na ni vyděšeně zíral a potom utekl. Juliet jeho reakce potěšila. Usoudila, že už se na její vnady chytá, a radši zmizel, než by se po ní vrhl. Nejspíš si šla koupit nové – užší – ručníky.

Krátce před mým návratem zasedal, jak jsem se dozvěděla, v našem domě soudní tribunál, složený z Juliet, Donny a Susan, která si anti-bělošskou propagandu odpustila, ale občas přispěla klinickou diagnózou.

Tři soudkyně si počíhaly na K. v chodbě přede dveřmi a pustily se do něho.

"Iva už tady dlouho nebydlí," oznámila mu Donna.

"A my doufáme, že se už nikdy, nikdy nevrátí. Zasluhuješ si pořádnou ženskou, která se dovede postarat o mužského. Ne couru, co se na tebe vykašle, kdykoli se jí to hodí."

"Celý den nic nedělá, jen sedí u počítače. Je nezaměstnaná, nevzdělatelná. Žije na podpoře pro neschopné a okrádá pracující o daně," zhodnotila to Susan.

K. se zděsil. "Iva? Vůbec mě neopustila. Jela do Malajsie, protože píše knížku. Jak jste přišly na to, že žije na podpoře? Iva si vydělává psaním. Má manželka je spi-so-va-tel-ka!" Načež K. vytáhl z bedny mé archivy: "Koukněte: Knížka o Nigérii, kde jsme byli spolu. Dvě knížky o Londýně – vlastně tři, jedna je povídková. Tohle jsou všechno knížky o New Yorku. A tahle o Indii – to jsme se ještě neznali. A počkejte, někde musí být i ty, co je vydala v angličtině ---"

Dámy neřekly nic.

"A víš co?" psal mi K., kterého to ranilo. "Vůbec se nepodívaly."

Obávám se, že touhle akcí to K. totálně pohnojil. Dokud si dámy (které skutečně poctivě pracovaly, dělaly to už léta a pořád měly holou řiť) myslely, že jsem nebožák, blbeček a pošuk existenčně závislý na K., ještě pořád jsem u nich měla šanci. Jakmile koutkem oka zahlédly výsledky mé práce, jakési "knihy" v barevných obálkách, byl konec. Zaručeně nikdy ani z dálky neviděly člověka, který kdy napsal "knihu", a pokud jim někdy bleskla hlavou otázka, kde asi autoři "knih" mohou žít, rozhodně by je nenapadlo, že u nich v baráku. Během dvou vteřin k seznamu mých hříchů přibyla namyšlenost, velkohubost, vychloubání a pohrdání poctivě pracujícími lidmi. Že jsem se vždycky chovala uctivě a o své práci nemluvila? Tím hůř. Jsem pokrytec.

Vrátila jsem se z Malajsie do domu, kde se mnou kromě K. a Adebaya (který byl ovšem taky v nemilosti) nemluvila ani klika od dveří. Ani Clive neodpovídal na pozdrav, jen rozpačitě kýval – bál se, aby ho nepřistihla Donna. Vyhýbat se svým spolubydlícím nebylo možné, na to byl dům moc malý. Usoudili jsme, že se musíme co nejdřív odstěhovat. Ale už jsme věděli, jak nepříjemný, zdlouhavý proces je stěhování – a já navíc chtěla co nejdřív dopsat malajsijský cestopis. Ještě pár měsíců po mém návratu jsme bydleli v Robově domě.

Válka vypukla v pátek, kolem třetí hodiny odpoledne. Seděla jsem na zahradě za počítačem a nicnedělala, jen ťukáním do klávesnice rušila Susan. V pračce se pralo moje prádlo – vzhledem k tomu, že většina spolubydlících měla volné jen víkendy, snažila jsem se o víkendech neprat, prostě jsem chtěla být co nejmíň na obtíž. Dnes byl pátek a slunečno, rozhodla jsem se, že toho využiju.

Z nicnedělání mě vyrušil Donnin mocný hlas. Mluvila ke mně nejspíš už dlouho, ale já jsem měla špunty v uších, aby mě nerušil řev z jejího pokoje. Slyšela jsem až oslovení "Fucking white bitch".

Vytáhla jsem špuntíčky z uší a dozvěděla se o sobě moc nepěkné věci. Šlo o to, že Donna má dnes volno a já peru v pračce, když ji potřebuje. Pračku jsem nemohla zastavit, ani kdybych chtěla, a když se Donna přiřítila k mé kanceláři v rohu zahrady a ohrožovala mě i počítač, odebrala jsem se do pokoje a zamkla za sebou dveře. Donna mi dál ječela do okna, a tak jsem zavřela i to. Se špuntíčky znovu zandanými do uší jsem se pokoušela dopsat kapitolu.

Když jsem šla na zahradu pověsit prádlo, Donna na mě číhala. Mezitím vylezla i Juliet, obě stály v kuchyni a nenávistně mě sledovaly. Při mém návratu skrz kuchyň se po mně Donna rozpřáhla. Nemyslím, že mě chtěla praštit, jen žertovala. Uhnula jsem a přitom porazila – ó hrůzo! – stojánek se Susaninými cibulemi.

"Až tohle uvidí Susan!" zaječela Juliet.

Obě se kdákavě chechtaly a sledovaly, jak cibule sbírám. Susan je přechovávala hned u dveří, ve třech mističkách vratce zavěšených na kovové konstrukci. Měla v tom systém – do každé mističky patřil určitý počet cibulí. Do jedné dvě, do jiné tři, do ještě jiné čtyři. Systém se měnil v závislosti na počtu cibulí, které Susan zrovna měla, a možná v tom hrály roli i jiné faktory. Bylo to složité a já jsem se v tom nepokoušela vyznat, ač jsem si byla jistá, že Susan pozná, když její systém někdo naruší. Posbírala jsem cibule a naházela je zpátky do mističek. Na urážky jsem neodpovídala a znovu se zamkla v pokoji. Podivných zvuků z kuchyně jsem si nevšímala – znělo to, jako když má Donna jeden ze svých záchvatů a dlouho do něčeho kope. Juliet se hihňala, až mi to rvalo uši.

Obě dámy vyčkávaly, až se Susan vrátí z nákupu. A vstoupí do kuchyně.

"No propána!" ozval se podle očekávání Susanin krákoravý hlas. "Kdo tohle udělal? No KDO?"

"Zeptej se Ivy," řekla Juliet. Medovým hlasem.

A tak se mě Susan šla zeptat.

Po pětadvaceti minutách, když dorazili policajti, stále ještě se vrhala tělem proti dveřím, spílala mi a slibovala, co všechno se mnou provede.

"Co si přejete, abychom s ní udělali?" ptal se mě policajt.

Urvěte jí hlavu, chvíli si s ní čutejte na chodníku a pak ji hoďte do hnoje, pomyslela jsem si. Ale řekla jsem: "To nevím. Vy jste policisté, udělejte, co je potřeba. Já jen chci, aby mě přestala ohrožovat."

"Nemůžeme ji přinutit odejít – i ona v tomhle domě bydlí," řekl policajt, který, tak jako já, už zřejmě začínal mít sdílených baráků plné zuby. Bůhví jestli v tom našem už nebyl při některém z předchozích zásahů. "Dáme jí výstrahu, ať se k vám nepřibližuje. Kdyby vás znovu ohrožovala, znovu nás zavolejte... A, mimochodem, ona tvrdí, že jste jí rozkopala cibule? Je to pravda?"

Zůstala jsem stát jako opařená. Copak metropolitní policii opravdu zajímá, že jsem Susaniny cibule rozdělila do visutých mističek podle špatného klíče?

"No ano, omylem jsem zakopla o... Ale hned jsem je –"

"Tak příště nechte její věci na pokoji. Bude to lepší. Rozumíme si?"

Následující víc jak tři hodiny stály všechny tři dámy v chodbičce před mými dveřmi, chlubily se, co mi která s z nich udělala, a vítězně se chechtaly. Já se postupně uklidňovala, jen mi vrtalo hlavou, jak je možné, že londýnští policisté považují za svou povinnost řešit situaci, kdy žena, která -- vyhýbajíc se ráně -- zakopla o stojánek a pak nepřesně rozmístila cibule do misek. V noci, když se vrátil K., přišli jsme tomu na kloub. Po celé kuchyni a na části dvorku se válely poházené a rozdupané cibule. Sedm či osm bylo Susaniných, ostatní patřily mně a K. Donna, jakmile mě zahnala na ústup, vloupala se nám do skříňky, kde byl cibulí plný pytel. Už jsem věděla, z čeho pocházely ty divné hlasité zvuky. Výsledek dámy předvedly Susan – s tím, že jsem to udělala já.

Cibulovým incidentem jsme, jak se zdálo, pobavili všechny K.-ovy příbuzné. "Cibule! Ona naši manželku chtěla zabít kvůli cibulím!"" chechtal se K.-ův brácha Ato. "Pošlu vám cibule třeba půl metráku, když se tím něco spraví!" sliboval K.-ův brácha Arus. K., s bohorovným výrazem ve tváři, cibule posbíral a ty nerozšlapané dal zpátky do pytle. A když mu druhý den Juliet začala vykládat, jak se v domě na Ivu všichni zlobí – zavolala policii a ta přijela jen proto, že je bílá – K. se konečně rozčilil. "Urážíš mou manželku a urážíš i mě," řekl jí. "Doufám, že se to nebude už nikdy opakovat."

Susan se ode mě skutečně držela dál. Kdykoli jsem vyšla z pokoje, zalezla do toho svého. Donna si zakouřila trávu z jiné zásilky, než jakou hulila, když jsem byla zasraná bílá čubka, a zastyděla se.

A já jsem tak dlouho nicnedělala za počítačem, až byl malajsijský cestopis dopsaný. Měli jsme čas se přestěhovat. A protože náš bytný Rob za tyhle incidenty opravdu nemohl – a jestli ano, pak pouze výběrem svých nájemníků, požádali jsme ho o pokoj v jiném domě. Rob zrovna pokoj měl (Rob ho má vždycky) a my se přestěhovali o pár set metrů dál, na křižovatku dvou hlavních ulic. Náš nový pokoj je daleko lepší a je v něm dokonce kohoutek na vodu, ale Rob nám ho dal za stejnou cenu. Nemohl nevědět, že jsme to v baráku u tří grácií neměli lehké.