18. Trpíme kvůli dohodnutému manželství

Sukhjinder Bruce Něco Něco Singh pocházel z Paňdžábu – jak jinak --, ale vyrostl ve Wolverhamptonu, městě nedaleko Birminghamu. Do Anglie dorazil s rodiči, když mu bylo pět nebo šest let, a podle toho, co vyprávěl, si pamatoval Indii jako zemi, kde je děsné vedro, všechno tam smrdí, nic se nesmí, a když je člověk dítě, v jednom kuse se kolem hemží hafo dospělých, z nichž někteří ho neustále dusí polibky, jiní neustále ofackovávají.

Bruce neměl na Indii dobré vzpomínky a zdálo se, že ani na Wolverhampton nevzpomíná rád. Teď, když mu bylo přes třicet, hodlal si zařídit hnízdečko v Londýně, dobré tři hodiny jízdu odtamtud. Chtěl si ho zařídit po svém – v moderním stylu, se všemi vymoženostmi jednadvacátého století – a hlavně bez čehokoli, co by pachem, tvarem, barvou, designem či účelem byť vzdáleně připomínalo cokoli indického. Když jsem mu začala říkat "Sukhjindere", patřičně hrdá na to, jak pěkně to umím vyslovit, rozpačitě mě požádal, ať mu radši říkám "Bruci". To zašmodrchané paňdžábské jméno se do Anglie nehodí.

Bruce byl úžasný. Ú-ŽAS-NÝ. Ten nejskvělejší bytný, jakého jsme si dovedli představit. Připevnil v našem pokoji na zeď poličku, abych si na ni mohla dávat knížky, dal nám heslo, abychom se mohli připojit na internet, a řekl, že celý dům i zahrada patří nám právě tak jako jemu, nesmíme jen do jeho ložnice, tak jako on nesmí do té naší. Po večerech s námi sedával na zahradě, kde inteligentně a informovaně klábosil o tom či onom. Ale nebyl otravný, a když viděl, že máme práci nebo potřebujeme soukromí, nedožadoval se pozornosti. Zdálo se, že zná svět jako málokdo a má otevřenou mysl. Doslova se radoval, jak pestrobarevný dům tu máme. Běloška, Ind a Afričan! Není to skvělý?

Poznamenala jsem, že by si on, Bruce, měl najít Japonku nebo Číňanku – pak by tu celý svět měl zastoupení. Na to Bruce zvážněl a vykoktal, že už má manželku nachystanou. Bude si brát děvče z Paňdžábu, vyrostlé v Británii. Tahle dívka se k němu nejlíp hodí. Našli mu ji rodiče.

Bruce se na manželství připravoval na několika frontách: přestavoval dům, aby byl dokonalý, chodil do posilovny, aby měl svaly, a cpal se jakousi práškovou hmotou z Asie, aby byl dobrý "ve všem". Svou nevěstu zatím viděl pouze jednou, ale až se přiblíží datum sňatku, bude ji moci vídat častěji...

Trochu nás zarazilo, že člověk, který ze svého života vymýtil veškeré národní tradice, je ochotný přistoupit na tu nejtradičnější tradici ze všech a nechat si manželku dohodit. Bruceovi na tom ale nepřišlo nic divného. Byl svým rodičům vděčný a důvěřoval jim. Jistě mu sehnali lepší nevěstu, než jakou by kdy našel sám.

Pak jsme Bruceovi jeli na svatbu, která se konala v gurdwáře v Gillinghamu, a manželé strávili třídenní líbánky mimo Londýn.

A pak to začalo. Kuchyně, jídelna, koupelna, obývák, zahrada i Bruceova ložnice, kterou jsme nikdy nenavštívili – to vše se proměnilo v bitevní pole. Vzduchem létaly nadávky, výčitky, talíře, pánve. Bruce a P.K. jak si jeho žena říkala, se mezi sebou obvykle bavili anglicky – oba tu vyrostli a P.K. se za celý život ani jedinkrát nepodívala do země svých předků – ale když si začali nadávat, přešli do paňdžábštiny. (Netušili, že jsem kdysi měla lásku z té oblasti a znám všechna sprostá slova.)

Ale i člověk, který by je sledoval na kameře bez zvukového záznamu, by musel být na hlavu padlý, aby nepochopil, že tenhle sňatek se dohazovačům nepovedl.

Jako jednotlivci byli Bruce i P.K. snesitelní, dokonce milí. Pravda, P.K., jak jsme se dozvěděli, bydlela až do třiceti u rodičů, a i když prý měla "normální britské dětství", nevyšla snad ani jedinkrát na ulici sama, bez doprovodu. Před svatbou Bruce – velmi decentně – naznačoval, že jeho nevěsta prošla všemi síty rodinných dohazovačů a žádný na ní chybu nenašel. To znamená, že je ještě panna...

Po svatbě neříkal už vůbec nic.

K. chodil po baráku, vrtěl hlavou a nahlas přemítal – samozřejmě česky – jestli "ona nemá p—u", nebo "on nemá k---t". Opomenutí tohoto kalibru ze strany dohazovačů bylo v jeho očích to jediné, co mohlo takhle rychle způsobit takhle velký průser. K. byl odjakživa pragmatik.

Nikdy jsme se nedozvěděli, v čem si P.K. s Brucem nesedli. Pravda, P.K. byla příšerná hospodyně. Nakupovala všechno po pytlích, potravinami už byl zanesený celý obývák a odpadkový koš v kuchyni byl v jednom kuse plný vyhozených potravin, kterým prošla záruční lhůta, nahnilého ovoce a zavadlé zeleniny. Hlavně ale byla P.K., jak to vypadalo, rozmazlená a hádavá. Ovšem ani Bruce už nebyl roztomilý. Z toho příjemného, zábavného chlapíka s otevřenou myslí se přes noc (svatební?) stal podmračený neruda, kterého rozveselilo snad jedině, když woolverhamptonské mužstvo vyhrálo ve fotbale.

Nevíme, co měli P.K. a Bruce za problém, ale pochopili jsme, že je neřešitelný. Nemohli se rozejít, říct si, tak jako spousta jiných párů na Západě, že tenhle vztah holt nevyšel a bude lepší hledat znovu. Kdyby to udělali, příbuzní by jim to v životě neodpustili. Byla by to urážka všech jejich snah o zajištění vhodného partnera. Právě proto, že se v tomhle bodě – dobrovolně, dokonce radostně – podrobili tradicím, by teď tradice porušili neslýchaným způsobem. Oba věděli, že co jim rodiče uvařili, to si budou vyjídat nadosmrti. Oběma – ale každému zvlášť – připadalo, že jejich život je u konce.

Měla jsem šanci poznat Bruceovy i P.K-iny rodiče. Jedni i druzí pocházeli z Amritsaru, oba tatínkové mluvili slušně anglicky a obě maminky jen stydlivě cosi mumlaly a honem utekly pryč. Všechny čtyři rodiče hluboce šokovalo, když uviděli mě a K. a pochopili, že spolu žijeme. Byli rasističtí? Myslím, že na bělochy ne, a že si v Anglii zvykli i na černochy. Jen jim připadalo nehorázné, že dva lidé z diametrálně odlišných kultur spolu můžou žít.

Ani Bruce, ani P.K. naše soužití nešokovalo. Ale... stačilo pár týdnů a začalo se zdát, že nám náš vztah hrozně závidí. Cítili se ukřivdění: Podívejte – tady je K. a Iva – našli se sami, nikdo jim nepomohl. Na první pohled se k sobě nehodí – dohazovač by musel být v kómatu, aby je chtěl dát dohromady. Porušují všechna pravidla pro šťastné manželství, ověřená po tisíciletí. A koukněte se – tady jsme my, jeden pro druhého na míru ušití podle ověřených receptů a tradic... tvoříme krásný pár, všichni to říkají. Tak proč ---

Z naší čtvrté londýnské adresy nás vyhodilo dohodnuté manželství. Bruce s P.K. nás – v tomhle případě ruku v ruce – zaháněli hlouběji a hlouběji do rohu, vymýšleli nová a nová pravidla soužití, čím dál tím nesmyslnější. Neřekli nám to doslova – na to byli s odpuštěním moc předposraní – ale pochopili jsme, že bude zdravé, když vypadnem.

Epizoda se Sukhjinderem – nebo teda Brucem – nás poučila o mnohém – a vzešlo z ní víc otázek než odpovědí.

Nakolik byla tahle manželská nehoda způsobená úctou k tradicím, nakolik jejich porušením? Je možné, že by jak Bruce, tak P.K. byli šťastní, kdyby si každý z nich vzal někoho jiného? Dokázali by si jeden nebo druhý najít vyhovujícího partnera, kdyby jim v tom rodiče nebránili? A... bránili by jim?

V britském tisku čas od času čtete o "vraždách ze cti". Dívka vychovaná v Anglii, která tu chodila do škol, mluví dokonale anglicky a na svět nahlíží jinak než její příbuzní, si najde partnera, kterého rodina neschvaluje. Pak otec, bratr, strýc, někdy dokonce všichni společně, dívku zabijí. S oblibou jim uřezávají hlavu.

Takové "vraždy ze cti" nemají nic společného s náboženstvím. Stejný osud může potkat hinduistku, sikhistku i muslimku. Má to co dělat se vžitou kulturou v některých oblastech světa – kulturou, která si váží žen víc jako majetku než jako osobností, s kulturou, kde žena nemá sexuální svobodu ani právo rozhodovat o vlastním osudu.

Jsou to příšerné případy – ale takových je relativně málo. Případ Bruce a P.K. je častější. Kdyby si Bruce sám našel partnerku, rodiče by to vzali na vědomí a nezlobili se na něj. Možná jen jeho máma a tety by měly výhrady a chovaly se jako "indické tchýně". Kdyby si P.K. chtěla vzít jiného, byl by to možná větší problém, ale zaručeně by ji nikdo nezabil. Možná by se k ní nějaký čas chovali odměřeně a mluvili o ní jako o "té paličaté holce". Pak by si na jejího partnera zvykli a všechno by nejspíš bylo v pořádku. Bruceovi i P.K.-ini rodiče a příbuzní nemají sklony k vraždám a násilnostem, tím jsem si jistá.

Bollywoodské dojáky, které jsou skoro všechny o tom, že se dva zamilovaní nesmějí vzít, a jak je to děsně smutné, nezpracovávají skutečné případy. Kdesi jsem četla, že nejméně devadesát procent dohodnutých sňatků je zcela dobrovolných a "dobře dopadne". Spoustu mladých svobodných Indů jsem slyšela recitovat, že "rodiče vědí nejlépe, jaká žena se k tobě hodí" a "indická manželství jsou jiná než ta západní: vy se do sebe zamilujete, vezmete se a pak se přestanete milovat... my se nejdřív nemilujeme, pak se vezmeme a láska přijde časem". Pravda, tohle mi říkali Indové v Indii a všichni byli muži.

Jak říkám, jsem si jistá, že by P.K. rodiče ani příbuzní nezabili, kdyby neměla o tradice zájem. Možná by jí odpustili, i kdyby žila jako průměrná, "normální" dívka na Západě, jen by jim chvíli trvalo, než by si na to zvykli. Teď jen doufám, že ji nezabije Bruce. V Indii je přece tradicí, že na sebe "hloupá, nepozorná žena" nedlouho po svatbě zvrhne vařič s benzinem nebo uklouzne na kameni, když pere prádlo, a odnese ji voda. K. krátce před naším odchodem objevil v obýváku příručku, která ho vyděsila. Byla ve fochu společně s dalšími Bruceovými knihami a jmenovala se "How to Kill".