Jsou zprávy, které vás ohromí hned titulkem, kupříkladu něco jako "Topolánek se omluvil za..." nebo "Ve vzdáleném vesmíru tančí dvě černé díry". A pak jsou zprávy, které vypadají docela obyčejně, ale na jejich konci zničehonic oněmíte. Dnes jsem jednu takovou četl.
Týkala se mého jmenovce Lukáše Vaculíka a popisovala, že se soudí s vydavatelem časopisu Pestrý svět o to, že není gay, jak o něm před třemi lety ve zmíněném periodiku nějaká dobrá duše napsala.
Na vteřinu jsem pro radost pobaveně zapochyboval a představil si homosexuální remake Kamaráda do deště, případně Vaculíka s Gylendaalem v prequelu Zkrocené hory (když je teď Heath po smrti), brzo mě ale smích přešel. Text popisoval, kdo všechno u soudu svědčil a dodal, že tribunál zatím rozhodnutí odložil, pak ale bez varování následoval onen oněmující odstavec - pro ilustraci ho ocituji kompletní, jestli vás dostane tak jako mě.
"Celý spor se přitom táhne už tři roky, tedy od doby, kdy článek vyšel v časopisu Pestrý svět. I když se Vaculík původně domáhal svých práv formou trestního oznámení, policie i státní zastupitelství jeho případ odložily. To se však herci nelíbilo, a tak podal stížnost k Ústavního soudu. Ani tady neuspěl, a proto přistoupil k civilní žalobě na ochranu osobnosti, což v praxi znamená, že důkazy o pomluvě musí opatřit sám, a nikoliv orgány činné v trestním řízení." Konec citátu.
Není mi už pravda patnáct ani třiadvacet, abych si myslel, že spravedlnost vždycky vyhraje. I ve svých dvaatřiceti jsem ale vycházel z předpokladu, že pokud nějaký časopis o někom napíše, že je gay, a dotyčný ho u soudu obviní z nepravdy, může celá věc skončit jen dvojím způsobem. Řešení A: novinář je schopen nějak doložit, že jmenovaný skutečně má homosexuální nebo dejme tomu bisexuální orientaci, jeho článek se zakládal na pravdě, případ končí a soudní náklady uhradí žalobce. Řešení B: novinář nic takového nedoloží, ba naopak se ukáže, že dotyčný je heterák jako poleno - v takovém případě ať platí vydavatel (a očekával bych, že bude požadovat část škody po redaktůrkovi poté, co s ním vyrazí dveře).
V prostředí české justice se selský rozum nenosí. Dveře vyrazilo státní zastupitelství a policie naopak s Vaculíkem, a Ústavní soud jejich přístup posvětil. Moc rád bych četl zdůvodnění takového verdiktu. Možná tam strážci české ústavnosti napsali zhruba tohle: Máme svobodu slova a každý si může psát v podstatě cokoli bez ohledu na to, zda to je a není pravda, pokud tím nezasahuje do vašich občanských práv a svobod. Informace o tom, že jste gay, do vašich práv a svobod nezasahuje, protože mít homosexuální orientaci je - jak známo - v zásadě normální věc, jenom je takových lidí o něco méně. Zato váš přístup se naopak nebezpečně blíží hanobení čtyřprocentní menšiny, tak si radši dejte pozor.
Aby mě někdo špatně nepochopil: nemám proti gayům zhola nic. Smutné ale je, že v tomto státě to takhle prostě funguje: lhát se zkrátka vyplatí. Napište o někom nepravdu, vyděláte majlant, české soudy i orgány činné pokrčí rameny a tomu nešťastníkovi, na kterého jste hodili cákenec nepravdy, se ještě budete smát do očí: zaplať soudní náklady, holenku, na nás jsi krátký. Pokud čekají policisté, státní zástupci a ctihodnosti v talárech, že si jich za taková rozhodnutí bude prostý lid vážit, šeredně se pletou. A přitom úcta a vážnost je nejzákladnějším předpokladem jejich profesí. Škoda, že místo spravedlnosti slouží česká policie i česká justice velmi často kdovíkomu a kdovíproč.
