Prohra s Litvou není dno, přemlouvání Ujfalušiho ano

Zvažoval jsem publikování tohoto textu už koncem minulého týdne, pár dní před vstupem české fotbalové reprezentace do kvalifikace o EURO 2012 zápasem proti Litvě. Nakonec jsem si řekl, že nebudu malovat čerta na zeď, a dostávám se k němu až teď, takže asi bude leckomu zavánět generálováním po prohrané bitvě. Jenže, český fotbal je momentálně v takovém stavu, že je mi to vlastně úplně jedno.

Reprezentační porážka s pobaltským soupeřem je pro české fotbalové fandy nejčerstvější a nejspíš zatím i nebolavější ranou letošního podzimu, kterých už ale jinak schytal nepočítaně. Vystoupení českých klubů v evropských pohárech lze totiž rozdělit jen na nepřekvapivá (Plzeň), nepříliš povedená (Sparta), mizerná (Jablonec) a vysloveně trapná (ostravský Baník). Ani největší optimista už dávno nemůže říct, že jde jen o "slabší" sezonu či hráčskou generaci, přesto podle mě mnozí odborníci, novináři a koneckonců i fotbaloví laici nad mnohými věcmi stále zavírají oči - a o českém národním týmu to bohužel platí ze všeho nejvíc.

Čím začít jiným, než dlouhodobě nezdravou atmosférou kolem reprezentace, kterou až do skandálu s prostitutkami v hotelu Praha nikdo neměl odvahu ani chuť řešit, přestože se evidentně táhla už s celou generací pozdně devadesátých let. Bylo přitom veřejným tajemstvím, že se mnozí hráči například k novinářům, ale i k některým svazovým funkcionářům chovají přezíravě až arogantně, že si leckteří před srazem i po něm občas zařádí v centru Prahy, že berou srazy spíš jako příležitost dát si kafíčko, odpočinout od práce v klubu a zavtipkovat s maséry a kustody.

Dnes se reprezentační manažer Vladimír Šmicer snaží o pozitivnější obraz, zatím se ale zdá, že je to tak trochu Potěmkinova vesnice. Jen si všímejte drobných detailů, které nejsou patrné z oficiálních rozhovorů v televizi a novinách: kyselé úsměvy kapitána Rosického i jiných hráčů směrem k okolostojícím novinářům v sestřihu z tréninku, jedovaté zmínky o tom, jaký je v Česku na hráče vytvářen nepatřičný tlak, chození po špičkách kolem modelového utkání se Sigmou Olomouc, na které raději realizační tým nepustil veřejnost ani novináře... zkrátka, většina z těch nejlepších českých fotbalistů si pořád ještě neuvědomuje jednoduchou pravdu, že platy vysoko nad úrovní těch nejšpičkovějších a nejprestižnějších profesí pobírají nikoli díky své výjimečné schopnosti kopat do míče a běhat po trávníku, nýbrž díky tomu, že se o toto jejich umění zajímají miliony fandů na celém světě, platí za tu podívanou nemalé peníze a že jsou fandům tuhle podívanou ochotni (pochopitelně pro svůj výdělek) zprostředkovat novináři. Jinými slovy, kdyby na světě nebylo fanoušků a médií, Milan Baroš by nejspíš zasekával místo kliček v Istanbulu kontrolku někde na pile ve Viganticích a kopal by jen po práci, pro radost pár desítek místních fandů.

Věc další, neustále přehlížená a tolerovaná, je nejapný výběr reprezentačního trenéra. Počínaje Petrem Radou, přes pitomé jednozápasové intermezzo Františka Straky až k současnému šéfovi reprezentační lavičky Michalu Bílkovi jde ve všech případech o trenérská jména, která na lavičce nikdy nic velkého nedokázala. Tedy, abychom byli úplně přesní: nejenže nic velkého nedokázala na světové, či chcete-li evropské úrovni, tahle trojice nic podstatného nevyhrála ani na domácí klubové scéně. Proč tedy proboha usedli na nejprestižnější trenérskou židli v této zemi?

Michal Bílek je velmi úspěšný trenér, který dokázal například získat během jediné sezony double se Spartou, vyjádřil se před rokem šéf ČMFS Ivan Hašek a přidal cosi o tom, že také statečný boj o záchranu ligové vesničky Blšany v nejvyšší soutěži získal Bílkovi nemalé ostruhy. Názory na to, zda je zisk domácího titulu a poháru se Spartou natolik mimořádným trenérským počinem, se nejspíš mohou různit, diskutabilní je i otázka, zda "rudí" pod Bílkovým vedením předváděli právě atraktivní fotbal a zda jejich hra vůbec nesla jakýkoli výraznější trenérský rukopis. Neoddiskutovatelný je ovšem fakt, že na evropské scéně Sparta pod jeho vedením neuspěla, stále živé jsou potom také vzpomínky na ostudný výstup některých sparťanských hráčů při zápase v Teplicích, kterému tehdejší kouč nejenže nezabránil, ale spíš ho svým arogantním a vulgárním chováním notně přiživil (připomenout si ho můžete třeba zde).

Máme dost schopných domácích trenérů, odmítal před rokem Hašek návrhy, aby se reprezentace ujal někdo z ciziny, na zahraniční odborníky navíc podle něj svaz nemá dostatek peněz. Přitom v Polsku trénoval Beenhaker, v Rusku (a nyní v Turecku) Hiddink, slušná zahraniční jména už si dovolí i státy výkonostně i ekonomický slabší než my. Národní hrdost? I slavná, tradicemi svázaná Anglie má na lavičce italského stratéga Fabia Capella... Nebo příklad ze sousedního Německa, fotbalové velmoci, kterou jsme ovšem ještě před šesti lety porazili na EURU de facto s béčkem a později přehráli i v kvalifikaci na jejich půdě. Na výtečnou (koncepční!) práci Jurgena Klinsmanna, obklopeného mnoha i zahraničními experty, tak dnes plynule navazuje jeho tehdejší asistent Joachim Low - a když navazuje, tak způsobem, v němž i po letech jasně poznáte určitý herní styl, taktickou šablonu a pochopitelně výbornou fyzickou připravenost.

U nás na éru skvělého taktika i praktika Karla Brucknera nenavázal nikdo. Není ovšem divu, když je v českém prostředí role asistenta spojená spíš s funkcí nosiče kuželů, vedoucího rozcviček a krále báčka. Při vší úctě k jejich hráčské kariéře, jména jako Jaroslav Šilhavý, Jan Stejskal či čerstvě Luděk Klusáček mi víc než erudované odborníky asociují něco jako takové lepší fotbalové tělocvikáře, před zápasem do televize drmolící sestavu místo hlavního kouče, který by nejspíš hodinu před zápasem tu minutu televizi prostě věnovat nemohl.

S trenérem pak pochopitelně souvisí i třetí aspekt, kterým je výběr hráčů. Vím, vždycky, opravdu VŽDYCKY bude veřejnost pochybovat o tom či onom, diskuse jsou to nekonečné, ale neodpustím si to: čím si reprezentační nominaci v poslední době zasloužil třeba Daniel Pudil z průměrného celku nijak elitní belgické ligy? Nezastali by jeho roli úplně stejně někteří mladíci z české ligy, u nichž by jako bonus byl potenciál do budoucna, namátkou třeba ostravský Řezník? A proč nechybí v nominaci ani fotbalisté, kteří ve svých klubech aktuálně nehrávají, jako je Martin Fenin nebo (donedávna) Jan Polák?

Na druhou stranu, pravdou zůstává i to, že kvalita národního týmu šla oproti minulým kvalifikačním cyklům obecně citelně dolů - jinými slovy, nezřídka už ani moc není odkud brát. Jediným českým fotbalistou světové extratřídy je dnes brankář Čech, za širší evropský nadprůměr se snad ještě stále dá označit Rosický, ale zbytek už dávno patří do evropské šedé zóny. Kam jinam totiž zařadit turecké angažmá Milana Baroše, kdysi nejlepšího střelce Eura? Asi nejlepší český stoper Roman Hubník hájí barvy Herthy Berlín ve druhé bundeslize, talentovaný Necid se jen obtížně prosazuje v moskevském CSKA... žádné španělské, italské ani anglické velkokluby už zkrátka v adresáři nároďáku nenajdete.

I kdyby měl ovšem za národní tým hrát výběr ligových bombarďáků dejme tomu z Příbrami, Bohemians a Ústí nad Labem, NIKDY už by žádný trenér či manažer reprezentace neměl sklouznout k takové trapnosti, jako je Bílkovo a Šmicrovo přemlouvání někdejšího kapitána Ujfalušiho. Slabošské a devótní vemlouvání se obránci, který si prostřednictvím několika rozhovorů v médiích, a především svou rolí ve skandálu kolem hotelu Praha doslova vytřel dresem národního mužstva zadek tam a zpátky, to je totiž zatím to opravdové dno českého fotbalu - mnohem horší a hlubší, než včerejší domácí kvalifikační porážka se snaživou, leč stále ještě podprůměrnou Litvou.