Fotbalová Slavia jako Alfa Romeo. Kdo chce řídit teď?

Představte si, že shodou šťastných náhod zakoupíte auto kdysi opravdu hodně slavné, dnes už pravda poněkud zaprášené značky: řekněme Alfu Romeo. Vůz už je to trochu dýchavičný a nešlape zrovna jak má, přesto si asi dobře rozmyslíte, koho posadíte za volant, protože stál hodně peněz a samotný jeho provoz stojí každý rok ještě jednou tolik.

Fotbalová Slavia se před pár lety ocitla v podobné situaci. Její současný majitel, exministr dopravy Aleš Řebíček, přišel sice k penězům způsobem, po kterém nejspíš lépe nepátrat, přesto si většina příznivců oné trochu zaprášené značky oddechla: vždyť reálně hrozilo, že tahle fotbalová Alfa Romeo skončí docela na vrakovišti dějin!

Jenže nový majitel sice možná ze svého dřívějšího působiště rozumí autům, méně už fotbalu, a tak za pomyslný volant s až udivující vytrvalostí pouští jednoho nevhodného šoféra za druhým. První jezdil až zbytečně opatrně, tak maximálně padesátkou, což jak známo na silnicích kolikrát nadělá víc neplechy než užitku, navíc se taky za volantem až příliš snadno vytočil. Jiný byl zase odjakživa zvyklý řídit na docela opačné straně, s volantem vlevo, a tak není divu, že si s touhle značkou, hrdou na své pravostranné řízení, nikdy moc nesedl.

Vůbec nejhorší volba ale byla posadit na volant řidiče, který je trochu jako dvanáctileté dítě: viděl tátu a starší kluky, kam se strká klíček a že se musí šlapat na plyn, aby to jelo, tak to přeci zvládne taky. Navíc už se kdysi jednou jakousi náhodou povozil (viděl ostatně pak v tomhle autě jezdit ještě mnohem mladšího kluka) a jemu samotnému se teď napodruhé - považte - hned na konci prvního závodu dokonce povedlo dojet celkem slušně do cíle! Co na tom, že to bylo už jen v závěrečné rovince a zrovna nefoukalo, nepršelo a ani nejel nikdo kolem...

Slávističtí fandové si už nejspíš za tyhle fiktivní řidiče hravě dosadili konkrétní jména, pro ty ostatní chronologicky: Petr Rada, František Straka a podvakráte Michal Petrouš. Včera večer ale slavná fotbalová značka zničehonic přijela do pořádně kluzké zatáčky a skončilo to katastrofou - výsledkově dokonce tou vůbec největší v celých dějinách nejstaršího českého sportovního klubu.

Jistě, hrůzostrašnou domácí porážku 0:7 s Teplicemi by si měli v první řadě zapsat černým písmem do svých moderních smartphonů a tabletů všichni hráči, kteří se jí zúčastnili: od kapitána a srdcaře Kisela, který se zachoval jako žáček a hloupým vyloučením nepovedený zápas posunul k debaklu, přes halasně vítané posily typu Martina Fenina, kterým je podle všeho důležitější účes než góly, až po veterána Radka Černého, který - jakkoli určitě za všech sedm gólů nemohl - bude muset patrně zapřemýšlet o tom, jestli ve svém věku ještě na první ligu vůbec má.

Jmenovat toho či onoho je ale zhola zbytečné, protože dres s podpisem slávistické legendy Josefa Bicana (umístěným majiteli klubu na prsa hráčů právě letos) by se teď mělo zkrátka stydět obléct všech těch čtrnáct nešťastníků - a snad i jejich náhradníci z lavičky.

Především by se ale měl konečně majitel oné druhdy tak slavné fotbalové značky zamyslet nad tím, jestli nebude lepší angažovat konečně šoféra, který má už něco najezdíno. Šeredně poničený předek ze včerejška totiž může být jenom posledním varováním před ještě větší, řekněme hromadnou bouračkou. A protože se dá s úspěchem předpokládat, že Michal Petrouš sedmigólovou apokalypsu pondělního večera v Edenu ve funkci nepřežije - opak by totiž při vší úctě k jeho snaživosti a poctivosti znamenal už doslova naplivání na erb vozu - měl by Aleš Řebíček konečně začít vybírat opravdu zodpovědně.

Pokud tedy ovšem nepatří k těm snadno zbohatlým milionářům, kterým na nějakém tom bouráku, co mu stojí v garáži, vlastně až tak nesejde: značka neznačka, historie nehistorie...