Je smutným pravidlem, že každou fotbalovou sezónu udělá některý z domácích klubů v pohárově Evropě Česku jednorázovou ostudu. Obvykle to bývá právě jedna do roka, letos už si ale reprezentanti Gambrinus ligy stihli uříznout jen na podzim hned tři: a kromě liberecké beznaděje s kontumační výhrou v zádech v tom má dokonce hned dvakrát prsty mistrovská Slavia...
Pravda, vyřazení se slaboučkým Tiraspolem v předkole Ligy mistrů se zdálo být nepřekonatelné, čtvrteční večer ale nabídl v podání sešívaných ještě výživnější výpadek, byť tentokrát s o poznání silnějším soupeřem. Pět gólů za poločas sice asi jednou dvakrát za život okusí na vlastní kůži každý profesionální fotbalista, smutnější je ale fakt, jakým způsobem k tomu Slavia v Edenu proti francouzskému Lille přišla: za stavu 1:2 de facto přestala hrát.
Dohady, jestli domácím došly fyzické síly, nastala chyba v taktice (vystřídání Ragueda?), nebo se na to prostě vykašlali, jsou ale v podstatě už zbytečné. Otázka spíš zní, jak z toho ven, a s ohledem na blížící se derby pražských S pokud možno rychle.
I já jsem popravdě řečeno v první chvíli podlehl krvelačné představě plešaté hlavy trenéra Jarolíma na vyleštěném táce, kterou nesou severní tribuně pánové Doležel a Rosen jakožto omluvenku za nechutné čtvrteční menu. Ano, kouč má na současném stavu bezpochyby velký podíl, přinejmenším vinou své tvrdohlavosti, s jakou už po léta točí sestavou, a umíněnosti, s jakou prosazuje své vlastní vize, mnohdy na úkor sportovní reality (Švento v útoku, nevyjasněný rozchod s kapitánem Brabcem, dlouho neurčená brankařská jednička).
Jenže Jarolímovým odvoláním se nejspíš nic moc nezmění. Opravdu dobrých trenérů je v Česku jako šafránu (dva? tři?) a angažování aspoň trochu slušného jména z blízké ciziny, třeba Německa, obvykle v kabině naráží na nechuť a české švejkování (viz kdysi Sundermann ve Spartě). Jedinou smysluplnou alternativou by se mi pak jevil Zdeněk Zeman, muž železných zásad a velkolepého renomé, toho ale limituje jednak poněkud pokročilý věk a nejspíš i omezené finanční možnosti sešívaných.
Osobně bych proto hledal příčiny slávistických pohárových nezdarů tam, kde logicky musí vždy začínat: v kabině, konkrétně ve složení kádru. Pohledem na ten současný slávistický je jasné, že evropské parametry v něm splňuje jedině Marek Suchý (jeho výkon byl ve čtvrtek bez ohledu na vlastní gól opravdu excelentní!), defenzivní záložník Ragued (to po jeho odchodu se slávistická obrana totálně sesypala!) a s přimhouřením očí snad ještě Vaniak, Šenkeřík, Jaroslav Černý (toho času zraněný) a pochopitelně Šmicer, jehož kariéra už je ale na konci.
Další kapitolou jsou hráči, kteří sice kvality slušné evropské úrovně mají, ale vlastní vinou, převážně chabou tréninkovou morálkou a zápasovým nasazením je nedokáží zúročit. Krystalickým příkladem budiž už mnohokrát zmiňovaný Belaid, který dvakrát třikrát za zápas prokáže záblesky geniality, aby vzápětí nemožně přihrál a do obrany se vracel otráveně krokem, anebo Matej Krajčík, kterého snad po návratu z italské Reggiany baví všechno víc, než fotbal. Je mi líto, ale obou jmenovaných bych se na místě Karla Jarolíma neprodleně zbavil, protože času na to přizpůsobit se modernímu trendu nejen v technice ale i v bojovnosti měli oba dost. Je ovšem samozřejmě otázkou, nakolik to umožňují jejich smlouvy.
A konečně třetí skupinou, která stojí za zmínku, jsou hráči, kteří sice relativně dostačují na českou nejvyšší soutěž, na evropské scéně ale nutně (a dlouhodobě) zaostávají. David Hubáček (ač příkladný bojovník), Petr Janda, Risto Naumov, Ladislav Volešák a jistě i několik dalších podle mého názoru nemají "evropskou" budoucnost a měli by být adepty na výměnu za aspoň o něco perspektivnější "kádry". Vím, že třeba v případě Hubáčka či Jandy to zní hodně krutě, oba toho pro Slavii udělali opravdu moc, ale... krutá je i realita a konkurence v současné kopané.
Letos už tedy sešívaní rozhodně žádnou díru do Evropy neudělají a na tenhle podzim bude lepší zapomenout. Třetí český titul v řadě by ale měl být tou správnou motivací a myslím, že velet by k němu měl přeci jen opět Karel Jarolím. A osu týmu může stavět na hráčích, kteří v sobě spojí kvalitu s ochotou pracovat: namátkou Adamu Hlouškovi, Markovi Suchém, Ondřeji Čelůstkovi a dalších.
