Jak teklo?

Kdo se kdy jen otřel kolem pěstitelských pálenic, viděl proces výroby, či měl tu čest vlastnoručně připravovat lahodný mok, ví, že to je základní otázka, kterou dostane majitel čerstvého produktu, který si odváží z pálenice.

Kolegyně Jitka Štanclová zde v minulých dnech provokovala představivost a chuťové pohárky čtenářů přípravou kysaného zelí a výrobou uzeného.

A k těmto dvěma pochutinám je dobrý čistý pálený aperitiv. Vzpomněla jsem, jak jsme připravovali kvas, vzpomněla jsem na nejdražší kořalku mého života (viz http://pavliskova.blog.idnes.cz/c/369652/Stanete-se-zahradnikem-a-nedokoncite-co-jste-chteli.html ) a hlavně jak jsem „vyráběla“ svoji poslední slivovici.

Byla to moje poslední sezona na velké zahradě s velkým domem. V roce 2011. Výpěstky zeleniny toho roku za moc nestály, byl to boj dvěma rukama s časem, vegetačními zákonitostmi a  se slimáky, který jsem, až na pár odolných druhů, celkově prohrála.

Jablek také nebylo moc, ale zahrada jakoby tušila, že se nemůžeme rozloučit jen tak. Úroda švestek byla ten rok mimořádná. A v srpnu už jsem začala pomalu připravovat základ dobrého kvasu. Kolik nachystat beček? Používali jsme vždy jen 50 litrové z důvodu manipulace. Připravit si kyblíky na separaci a určit místo, kde se budou likvidovat nevyhovující plody. Vysekat trávu pod stromy na kratinko, aby se ani švestička nepřehlédla.

A když začaly švestky padat začal každodenní sběr a selekce. Jeden kyblík na dobré, druhý na červivé, nezralé a jinak defektní. Aby pod stromy bylo vždy čisto.

Na počátku je kyblík dobrých, který skončí v bečce, v silné menšině proti odpadu. Ale nejde dávat do beček kde co. Kvalita výsledného produktu je o kvalitě kvasu. A když něco děláte se zaujetím a láskou, to už je bonus navíc. Postupně se poměr mění. A dosypáváte do beček a některé jsou už plné a začíná to vonět … Hmmm! Až se vám hlava zatočí a chuťové buňky probudí. Ale to víte, že jsem si nechala i na knedlíky.

A nakonec zůstanou už jen ty královské – už jich není mnoho, protože vítr a déšť většinu seslal k zemi. To jsou ty, co mají svrasklé prdelky a jsou sladké jako med. V těchto už odpad není skoro žádný. Tedy zužitkovat každou.

Sklizeno, probíhal čas fermentace. Chodila jsem čichat a hlídat cukernatost.

A když nastal čas, objednala jsem pálenici, zapůjčila jsem si firemní tranzit a s pomocí závozníka, tedy závoznice, která nikdy tento proces neviděla a projevila zájem u toho být, jsme naložily bečky.

Aby nemělo vše tak hladký průběh, když už jsem dojížděla k cíli, v jednom zúženém místě proti mně vyjel velkou rychlostí ze zatáčky nákladní automobil, který nejel zrovna jen ve svém pruhu.  Prudce jsem zabrzdila a neštěstí bylo hotovo. Pár beček popadalo. Asi deset litrů vzácné tekutiny skončilo na podlaze nákladního prostoru tranzitu. No ještě že toho nebylo víc! Před závozníkem jsem vypadala jako idiot a byla jsem pro smích. I kolegové, kteří s tranzitem jezdí, ještě dlouho cítili, že jsem byla pálit. Takže pochopitelně následovala otázka: „ Jak ti teklo?“

Výsledný produkt byl excelentní. Prostě když něco děláte s láskou …

Někdo může namítnout, jak se mohu teď věnovat tak lehkému tématu? Ano vím, co se ve světě děje. Ale  taky by se v těchto dnech moji rodiče dožili šedesáti let společného života. Při různých významných dnech jsme si vždy přiťukli pravou domácí. Takže tak učiním i dnes. Vytáhnu jednu ze svých památečních, sednu si v klidu do křesla pod fotografie, nasaji vůni, vychutnám si aroma a chuť. A věnuji myšlenku všem, co zde už nejsou.