Vrchol cynismu je když.. (zase ta Ukrajina)

Pár týdnů zpátky jsem četl zprávu o tom, jak si grázl počkal na paní, která si chtěla počkat na výtah. Dočkal se, na paní zaútočil a okradl ji. Pak se dočkala i ona výtahu. Grázl ji otevřel dveře, nastoupil s ní a ještě se jí dotázal, kam to bude, pani.

Nedávno jsem tady na iDnes louskal něčí článek na blogu týkající se aktuální situace na Ukrajině. V hlavě mi utkvělo jedno skvělé přirovnání, ale už nevím, jestli to bylo ve článku samotném, nebo v diskuzi, ale sedělo to jak hrnec na zadnici, takže se o něj chci podělit.

Poslat humanitární pomoc, resp. 300 280 262 náklaďků se vším potřebným je bohulibé. .. Gesto. Totiž, neexistuje snad složitější způsob, jak humanitární pomoc poskytnout, než nechat cibuli, zelí generátory, spacáky a vodu demonstrativně kodrcat Ruskem s tím, že je jasné, že na hranicích bude problém a že potrvá dny, snad ne týdny, než se pomoc rozdělí na cílová místa.

Kdyby se totiž udělala sbírka a za tu by se v nejbližším možném okolí se nakoupily nutné věci podle místní potřeby a stovky kilometrů by se vozilo jen nedostatkové zboží - opět podle aktuální situace, nebyl by tu konvoj k focení. A nebyla by tu diskuse o zlých Ukrajincích, kteří nechávají vyhladovět své krajany, když mají tu drzost si ověřit, co jim Rusko, jakožto agresor a okupant, posílá přes hranice.

No ale zpátky k cynismu a ke grázlovi:

• Vrchol cynismu je, když u výtahu přepadnete starou babku, a pak jí asistujete s jízdou.
• Vrchol cynismu je, když někoho střelíte do břicha, a když dorazí fotografové, začnete mu poskytovat první pomoc.
• Vrchol cynismu je, když rozvrátíte cizí zemi, zabíráte její území a místní armádu obviňujete z vraždení vlastních lidí, když se je snaží dobýt zpátky. A když dorazí fotografové, vyšlete tam pár set bílých náklaďáků s humanitární pomocí.