Žijeme v globalizovaném světě, takže by se mohlo zdát, že se začínáme čím dál tím více podobat jeden druhému. Nejdůležitějším jazykem světa se stala angličtina, nejdůležitějším pomocníkem všech lidí se stal počítač a kdo není členem sociální sítě, jakoby nežil. Jsme tedy na cestě k naprosté uniformitě, nebo jsme ještě schopni se odlišovat od jiných a ještě docílit toho, že se ve své originalitě budeme cítit dobře?
Před nějakou dobou jsem měla možnost dostat se do skupiny mezinárodních studentů, kteří měli v rámci výuky za úkol vžít se do nejrůznějších fiktivních situací a nabídnout ostatním studentům své vlastní řešení situace. Tento úkol měl studenty lépe připravit na zaměstnaneckou praxi. Vyučující podotýkala, že vzdělání studentů je na velmi vysoké úrovni, ovšem v praktickém životě je často důležitější obstát při konfrontaci s druhými lidmi v pracovním i osobním kontaktu. Ve skupině byli evropští studenti, zastupující země od Finska až po Chorvatsko a Rusko, ale také zámořstí studenti z Číny nebo USA. A v tu chvíli se ukázalo, že jsme nejen rozdílní jako osobnosti, ale že je stále ještě možné (většinou naštěstí v dobrém slova smyslu) vysledovat určité kulturní rozdíly.
Jedním z prvních zadání se stala následující fiktivní situace: "Představte si, že jako žena pracující na vyšším postu máte pod sebou poměrně velkou část mužských zaměstnanců. Pro své oddělení si vypracujete prezentaci, a když ji celou uvedete, ukončíte ji slovy: "Jsou k tématu nějaké otázky?" Z řad podřízených se ozve jeden poměrně odvážný hlas a doplní Vás slovy: "Vaše prezentace by byla mnohem zajímavější, kdyby jste si rozepla horní knoflíček u košile!"
Úkol pro studenty: "Jak budete reagovat?" A jak by jste reagovali Vy?
Reakce byly velmi rozdílné. Studenti z Ukrainy, Kazachstánu, Ruska (žijící mimo Moskvu) a Chorvatska byli překvapeni a spíše nevěděli, co na takovou poznámku říci. Studentka z ruské Moskvy navrhla, že příští prezentaci připraví muž, který poznámku pronesl, když už si tolik troufá, a studentka z Číny byla chováním tak rozrušená, že jejím "řešením" by byl dle jejích slov pravděpodobný pláč na toaletě po ukončení prezentace. Američtí studenti by naproti tomu sprosťáka žalovali za sexuální harašení. S absolutně nejoriginálnějším a nejprogresivnějším řešením však přišla studentka z Finska. Ve fiktivní situaci nezaváhala ani na okamžik a pronesla směrem ke sprosťákovi nasledující: "Velmi ráda si rozepnu horní knoflíček u své košile, když Vy si pro změnu rozepnete své kalhoty."
Na této situaci můžeme pozorovat nejen osobnostní rysy zmíněných studentů, ale také jejich kulturní dědictví. Finsko je považováno za progresivní a rychle se rozvíjející zemi. Děti jsou zde vychovávány svobodně a jsou vedeny k tomu, aby svobodně vyjadřovaly své emoce. Ale vezměte si Čínu. Není ani svobodná, ani otevřená. Je to země spjatá v očích zbytku světa s velkou byrokracií a způsob chování, nebo vyjadřování je zde stále velice spjat s tradicemi a přísnými zvyklostmi.
Takže abychom shrnuli téma uniformity. Můžeme být jako národ předvídatelní. Můžeme být propojeni s celým světem pomocí obchodu, politiky a jazyka. Ale rozhodně stále ještě nejsme úplně stejní. Uniformita je ještě (jestli vůbec) hodně vzdálenou hudbou budoucnosti.
Angličtina možná boduje mezi světovými jazyky. Ale ve středověku byla zase jazykem vzdělanců latina. A potom tady máme taky esperanto.. Takže vždy byly, jsou a budou využívány prostředky k tomu , abychom se spolu na celém světě nějak domluvili. Moje lektorka jazyka vždy říká: "Mám skvělé zaměstnání - cizí řeči budou potřeba vždycky." Vše záleží (jako ostatně snad u všech záležitostí světa) na úhlu pohledu. Berme angličtinu jako nástroj dorozumění, který nám umožňuje poznat něco jiného. Nikdo nás přeci nenutí být si navzájem podobní jako vejce vejci. Je to stejné jako když jdeme do supermarketu. Když potřebuji potraviny, zajdu tam, nemusím ale nutně koupit všechno, co se tam nabízí. Co se mi líbí, hodím do košíku. Když mě něco nezaujme? Tak prostě jedu dál.
Všem čtenářům (jako už tradičně) přeji co nejkrásnější, nejoriginálnější den a žádnou uniformitu (brrrr... :)). Jsme přeci Češi s velkým Č :)!. Pavla Kostelecká
