Prodavačka gumových medvídků

Byl to jeden z posledních dnů mého studijního pobytu v Německu, a tak jsem si vyšla na nákupy. Chtěla jsem přivézt do Česka svým nejbližším nějaké drobnosti. V tom okamžiku jsem ale ještě nevěděla, že si domů odvezu kromě mnoha nových slovíček, frází a gramatiky, také jeden zajímavý lidský příběh.

Neobyčejný dárekKateřina

V centru města jsem narazila na malý a zajímavý obchůdek, který mě fascinoval (zprvu pouze) díky svému prodejnímu artiklu. V tom obchodě totiž prodávali gumové medvídky. Rozumějte – pouze gumové medvídky. Možná je Vám tento typ obchůdku známý, ale pro mě to byla naprostá novinka. Mohli jste si zde pořídit dort z gumových medvídků, gumová lízátka, a samozřejmě koupit jakékoliv množství gumových medvídků na váhu. Jejich tvary a invence výrobců, jakoby nebraly vůbec konce. Chcete li slavit narození dítěte, můžete koupit gumové medvídky ve tvaru dudlíků! Chcete li vyjádřit svou lásku, řekněte to obřím gumovým srdcem! Mohli jste zkrátka dát průchod své představivosti a vybírat z nepřeberného množství tvarů a velikostí. K dostání zde byly i lehce pikantní legrácky s nádechem lechtivosti.

Protože takový druh obchodu pro mě znamenal příjemně neobvyklou alternativou ke klasickým hrníčkům, klíčenkám, pohledům a magnetkám s potiskem, rozhodla jsem se, že svým přátelům a rodině tentokrát pořídím něco sladšího a jak jsem doufala, i originálnějšího.

Vybrala jsem nějakou klasiku i několik neobvyklých druhů medvídků a vydala se svůj úlovek zaplatit. U pokladny stála černovlasá prodavačka, která se i na sklonku dne příjemně usmívala, a to i přesto, že obchod se celý den jen hemžil turisty. Bylo krátce před zavírací dobou, a když na mě konečně došla řada, dodala jsem si odvahu a zeptala se na několik otázek ohledně tohoto originálního nápadu. Zajímalo mne, jak člověk dospěje k rozhodnutí, že nechá gumové medvídky zaplavit celý jeho život.

Oslovila jsem prodavačku, jíž ani trochu nevyvedl z míry můj lehce cizinecký přízvuk – pravděpodobně byla zvyklá často obsluhovat turisty. Chvíli jsme si povídaly, a nakonec se rozvyprávěla natolik, že se z několika otázek stalo hotové interview.

Obchod nepatřil prodavačce samotné, pouze v něm pracovala. Jeho majitelé byli vášnivými výrobci gumových medvídků a medvídky také objednávali od nejrůznějších firem. Při jeho zakládání se totiž drželi tradičního hesla, že medvídci přeci chutnají malým, a stejně tak i dospělým. A v tomhle ohledu se nespletli. Od založení se obchodu dařilo, a jak doufám, daří se mu i dnes.

Vraťme se ale k prodavačce samotné, protože mě zaujalo, jak je možné, že byla celý den na nohou a přesto pořád tak svěží a usměvavá?

„Víte slečno, dřív jsem pracovala ve zlatnickém oboru a byla jsem tam velmi nešťastná.“

Nevěřila jsem vlastním uším. „Jak může být někdo nešťastný ve zlatnickém oboru? Vždyť je to taková krása! Pracujete s ušlechtilým materiálem, lidé k Vám do obchodu chodí oslavovat nejrůznější životní události a kupují si zlato jako upomínku na nejpěknější okamžiky svého života!“

„Jistě, to je jedna strana mince. A takhle skutečně většina lidí na zlatníky nahlíží. Ale to nebylo povolání pro mě. Stále jsem se bála, že nás někdo okrade. V oboru byla také veliká konkurence a my jsme stále museli bojovat o přežití. Každý den jsem vstávala vystresovaná a během dne se to nelepšilo. Víkendy pro mě nebyly chvílemi odpočinku, ale jen čekáním na další pondělí, kdy budu muset opět do obchodu. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že se svým životem musím něco udělat. Jakmile jsem začala dělat první kroky ke změně, nabídlo se mi toto místo a já jsem ani na moment nezaváhala. Pro moje okolí to byl zpočátku velký šok. Finančně jsem si pohoršila, a pracovala jsem i více hodin v týdnu než dříve. Ale i okolí si velmi rychle zvyklo v okamžiku, kdy uvidělo změnu, která se odehrála uvnitř mě. Víte, mám dvě děti a manžela, a přísahám, že jsem mnohem lepší matka, od chvíle, kdy pracuji tady.“

Typicky česká mysl mi říkala – jak by mohla být šťastnější, když bere méně peněz za více práce? A tak, když už jsem tam byla, tak jsem se zeptala. Inu, přeci zde budu už jen několik dní, a jestli ji to urazí, tak už se třeba nikdy nepotkáme.

A její odpověď? Vůbec se neurazila a naopak se usmála. Zdálo se, že tuhle otázku možná neslyšela poprvé. „Víte, do tohoto obchodu chodí úplně jiní lidé, než do zlatnictví. Jsou to většinou studenti, nebo turisté, kteří si chtějí zpříjemnit den nějakou sladkostí, nebo chtějí udělat radost originálním dárkem. Přijdou sem a usmívají se, protože jsou zde téměř denně nové druhy a tvary gumových medvídků, a ty jsou často legrační. Potom jdou k pokladně a zmíní se, že chtějí udělat radost své přítelkyni, nebo že dítě dostalo skvělou známku ve škole. Ti lidé mi energii neberou, spíše mi ji dodávají! Když můj manžel začal pozorovat tuhle změnu, už mu vůbec nevadilo, že jsme si finančně pohoršili. Když přijdu domů a mám ještě sílu si s ním popovídat, nebo když můžeme jet o víkendu na výlet a já jsem klidná a uvolněná, často mi říká, že tahle změna byla pro nás hotovým požehnáním. Taky zmizel strach, že mi tady někdo něco ukradne. Samozřejmě bych nechtěla, aby se zde ztrácely věci, obchod přeci jen není můj. Ale jestli někdo ukradne pár medvídků, nebo kus zlata, je to přeci jenom rozdíl. A večer? Večer zavřu obchod a jdu domů. Nebojím se dalšího dne. A to je pro mě největší pozitivum. Bez ohledu na to, co si kdokoliv myslí, že byste měla dělat, jste to vždycky vy, kdo se musí v životě svobodně rozhodnout.“

A to je všechno. Koupila jsem gumové medvídky. A navíc jsem dostala velký bonus. Ten byl gratis, přesto byl k nezaplacení. Krásný den, Pavla Kostelecká.