O krůček lépe

Před několika lety, když jsem začala chodit do školy (no dobře, přiznávám, že letos je tomu přesně dvacet let), jsem strašně záviděla klukům. Jejich šatník se totiž běžně skládal ze sestavy trička a džínových kalhot. Občas vyměnili černé tričko za modré s auťákem, a když už nebylo zbytí, vyměnili jedny rifle za druhé – úplně stejné. To většinou naprosto stačilo k tomu, aby si udrželi svou třídní úroveň. Jsem dnes o dvacet let starší, a pravdou je, že jsem u těch kluků vlastně nezaznamenala extrémní rozdíl. Holčičí móda však byla vždycky jiná.

Nejdřív byla absolutně módní trička nad pupík. Každá slečna mého věku musela vlastnit nějaké krátké tričko, a bez něj se snad ani nemusela obtěžovat chodit do školy.  Potom přišla móda zvonových kalhot, jejichž nohavice byly tak široké a dlouhé, že když venku začalo pršet, přinesla jsem cestou ze školy v nohavicích tolik bahna a hlíny, že by to bývalo stačilo na založení malé zahrádky. A to ještě není všechno. Na závěr se začaly nosit kalhoty s tak proklatě nízkým pasem, že jsem mnohdy u docela neznámých lidí viděla části těla, které se věru jen tak na potkání neukazují. Stačilo, abyste se drobně předklonili…

Tato všechna módní extempore jsme jako dívky a ženy rády absolvovaly ve snaze být in. Chtěly jsme se líbit a chtěly jsme jít s dobou. Vždyť kdo z nás si nepřeje cítit se skvěle v oblečení, které je nové, krásné a moderní?

Ohromně ráda si občas listuji módními časopisy (na tom krásném lesklém voskovaném papíře s nádechem luxusu a krásnými fotografiemi dokonalých vyretušovaných lidí), a dnes mě naprosto zarazilo, co jsem viděla. Žádná z modelek neměla na sobě ani krátká sexistická trička, ani půlmetrové zvony, a dokonce i jejich kalhoty měly běžnou smrtelnickou velikost. Dokonce právě naopak. Sukně, které modelky oblékly, byly dlouhé minimálně ke kolenům, a nesly znaky skutečné vysoké krejčoviny. Byl na nich znát kus dobré práce a láska k řemeslu. Halenky z jemných materiálů se jen těžko daly srovnávat s neforemnými vycpávkovými halenami, které jsme jako ženy nosily před deseti lety. A to je dobré znamení, že ani v životě ani v byznysu už nemusíme dělat opticky „velká ramena“, abychom se rovnaly mužům. Nemusíme skrývat to, že jsme ženami. A tak jsem si pomyslela, že je náš svět na tom zase o krůček lépe.

Listovala jsem časopisem a to mě zaneslo až ke vzpomínkám na útlé dětství. Mnoho starších lidí přeci často říká, že za starých časů bylo lépe. Já sama to nemohu objektivně zhodnotit, protože když u nás probíhaly velké převraty, mým nejdůležitějším životním úkolem bylo říct slovo „Máma“ a „Táta“, nebo si zajít na nočníček. Ale myslím si, že to s těmi starými časy možná přeci jenom nebude zase až tak moc pravda. Pomeranče jsme jedli jen na Vánoce a silonové oblečení, které úporně kousalo, bylo naopak všudypřítomné.

 Jestli jednou budu mít nějaké děti, určitě jim nezapomenu zmínit, že přes všechny špatnosti, které s sebou dnešní doba přináší, má smysl se radovat. Radovat se z toho, že už nenosíme trička nad pupík, ani polonahé kalhoty. Radovat se z toho, že ženy mohou být ženami bez výčitek i bez vycpávek. Radovat se z toho, že kousavé silonové kalhoty už nejsou jediným dostupným zbožím, a radovat se při vychutnávání vůně čerstvého pomeranče – a to kdykoliv v roce.  

S vírou, že jsme na tom zase o krůček lépe, Vám přeji příjemný den, Pavla Kostelecká