Nepotřebné dveře

       Jednoho neurčitého dne se jeden bezejmenný muž rozhodl, že ve svém bezejmenném bytě zazdí jedny bezúčelné dveře. Pozval proto řemeslníky, kteří hned po příchodu začali pracovat na zazdívání toho otvoru. Ale nebyli ještě ani v polovině, když si onen mladý muž všiml, že těmi dveřmi vchází do místnosti neuvěřitelně krásné denní světlo. Pomyslel si, že je zvláštní, že si té krásy nikdy nevšiml, a že by byla velká škoda, kdyby o ni navždycky přišel. Řekl tedy zedníkům, aby s prací hned skončili, a zaplatil jim podle předchozí domluvy. 

p. Sofie Hanáková

      Dveře zůstaly zazděné jen asi do poloviny a díky tomu každý den do místnosti proudilo to zvláštní zlatavé světlo. Aby dveřní výklenek nepůsobil tak neutěšeně a prázdně, postavil do něj muž sochu Madony, která zde vypadala neobyčejně krásně - obzvláště když se socha koupala v ranních paprscích světla.

      Mohla by to být naprosto nepodstatná epizoda lidského života, nebýt toho, že muž jednoho dne dostal opravdu velkou a dlouhotrvající depresi. Přestalo se mu dařit v práci a tahle krize se rychle přenesla i do ostatních oblastí jeho života. Ráno vstával a říkal si: „Proč už zase musím jít do práce?“ A u toho neskončilo. Říkal si také: „Proč už zase musím platit všechny tyhle účty?“ A slyšeli byste ho říkat také: „Dneska zase neměli můj oblíbený sýr. A všechno se tak zdražuje. A za to můžou všichni Ti hrozní politici!“ A samozřejmě skončil u tolik známého: „Život nemá žádný smysl, proč já jsem vlastně tady?“

      Jeho stav se nelepšil a tak se ze žalu jednoho večera hrozně moc opil. Nebo se možná zase tak moc neopil, ale co se mu toho večera stalo bylo tak zvláštní, že si to neuměl vysvětlit jinak, než jako výplod jeho vlastní fantazie. Tak či tak, stalo se to, že jeho socha v tom krásném výklenku už nevydržela jeho věčné hořekování, a promluvila k němu.

     „Mohl bys mi říct, na co si stěžuješ? Tvoje mysl je možná zahalená velkou mlhou nevědomosti, ale kdyby sis vzpomněl, jaké životy jsi žil předtím, věděl bys, že tenhle tady teď žiješ za odměnu! Každý den se budíš a máš co jíst! Každý den máš kam uléhat a máš okolo sebe mnoho lidí, kteří Ti vždy poskytnou svou lásku a péči! Važ si svého života, protože Ti byl dán za odměnu jako velký dar!“

     Po téhle příhodě muž usnul vyčerpáním na gauči vedle výklenku a když se druhý den probudil, měl zvláštní pocit duševní kocoviny. Nebyl si jistý, co se v noci stalo, ani zda se to vůbec stalo. Ale za chvíli sám sebe přesvědčil, že je to možná jedno, a že vlastně nemá co ztratit, když se zkusí dívat na svět a na život trosku jinak. "Horší než teď to přeci být nemůže."

    A ten den ráno po probuzení se pak úplně poprvé podíval na svůj život jako na velký dar. Ranní káva, kterou mu uvařila jeho žena, nikdy nechutnala tak báječně, jako toho dne. Uvědomil si, jaký je to zázrak, že má v obchodě na výběr z tolika druhů nejrůznějších sýrů, ačkoliv na mnoha místech světa nemají lidé vůbec co do úst. Večer se rozhodl strávit se svou rodinou namísto obvyklého sledování televizních (katastrofálních) zpráv. A zdálo se mu, že snad musel být dlouhou dobu někde pryč. A ptal se sám sebe, kdy se z jeho dcery stala ta velká slečna? A kdy začaly jeho synovi růst vousy? Celý život mu najednou připadal tak neobyčejný a zajímavý!

      A tak začalo opravdové dobrodružství. Dobrodružství, které nosíme každý v sobě, ale z mnoha důvodů jej často nežijeme tak jak bychom si přáli.       

      A co se stalo se sochou? No, ta už nikdy znova nepromluvila. Vlastně ani nevím, jestli byl muž tehdy tak hrozně opilý, nebo byl ten výjev jen výplodem jeho bujné fantazie a přepracovaného mozku. Nebo se to opravdu stalo... Ale - není to konec konců úplně jedno?? 

      Přeji Vám krásný den a mnoho neužitečných dveří :). Pavla Kostelecká