Zápisky osamělých mužů

Znám něco z Houellebecqovy pozdější tvorby, a i kdych zapomněla všechno ostatní, přinejmenším hrubé obrysy mi v paměti zůstaly – obrysy zoufalství. A tak se mi v případě Rozšíření bitevního pole srdce svíralo už od začátku.

Příběh je v podstatě jednoduchý. Sledujeme pařížského informatika, po materiální stránce hezky zabezpečeného, po té citové hluboce strádajícího. Doznává se k nepříliš šarmantnímu zevnějšku a malým úspěchům u opačného pohlaví. Hned v úvodu po večírku ztratí auto. Prostě ho někam zaparkoval a už ho nenašel. Nemůže se před kolegy, kteří už beztoho mají své pochybnosti o jeho mentálním zdraví, přiznat ke ztrátě něčeho tak velkého jako auto, a tak nahlásí krádež. Víc se tím nezabývá. V práci mu přidělí zakázku pro ministerstvo zemědělství; odcestuje do Rouenu, provázen Tisserandem, malým ošklivým kolegou.

Žádné drama se nekoná. O tom to právě je. Člověk čeká, že v jeho životě dřív nebo později musí dojít k nějakému zlomu, něco se přece musí stát. Kdepak. Nemusí. Možná až do smrti budeme každé ráno hledět do nicoty. Houellebecq je vtipný, drásavě vtipný. Je to sarkasmus beznaděje. Plakat už nemá smysl, zasmějme se. Deprese? „Ne že bych se cítil nějak zvlášť na dně; to spíš okolní svět mi připadá vysoko.“ Vzácné okamžiky štěstí jsou nutně podezřelé: „Krajina je stále příjemnější, přívětivější, veselejší; cítím se z toho nesvůj.“ A setkání s ošklivou emancipovanou dívkou také nezadává prostor k fantaziím, jež by byly prosty smutku: „Představil jsem si ji, jak v Galeries Lafayette vybírá brazilské prádélko s šarlatovými krajkami; přepadl mě nával bolestného soucitu.“

Mnozí, znalí autorova životopisu, sahají po knize prostě ze zvědavosti. Houellebecqovi byl vyčítán rasismus i pornografie; některé jeho věci byly dokonce cenzurovány. Za tím vším však tkví něco víc. Člověk, který se už neodvažuje doufat; člověk, kterému je všechno jedno. Třebaže kousavé, místy ošklivé nebo jaksi mimoděk brutální, je to přece jen obyčejné volání po lásce. V jednom rozhovoru Houellebecq řekl: „Zvlášť kritizuji Zlo – jenže lidi si myslí, že žertuji.“ Podobně v Rozšíření bitevního pole. Můžeme se smát, dokud nám nesvitne, že kdyby to byl vtip, pak hodně nepovedený. A že někdo takto opravdu žije. Nebo spíš přežívá.

Houellebecq někde popřel, že by byl tento román autobiografický, jinde se k tomu částečně přiznává. Stejně je to jedno. Šťastný, bezstarostný člověk by něco takového nenapsal. Něco tak krajně naléhavého, bolestného a hluboce lidského.

Přinejmenším literárně – jakkoliv slabá by to pro něj byla útěcha – autor osamělý není. Jasná souvislost se najde především v případě záhadného Émile Ajara a jeho útlé knížky Život s krajtou; vyšla v roce 1984 a neprávem upadá v zapomnění. Jedná se rovněž o Francouze, tentokrát malý, bezvýznamný úředníček, který svou osamělost řeší tím, že si koupí krajtu. Krajta se kolem něj ovíjí a je jim oběma dobře. Nebýt sám. Ajarovo vyprávění je neméně apelativní, neméně bolestné – rozdíl je v tom, že odmítá vzdát se naděje a nepropadá skepsi. Účinek je podobný. Čiší z toho nesnesitelné osamění, paradoxní osamění v obrovské, přelidněné Paříži. Humor je tady dickensovsky lidský a skutečný rozsah utrpení se vyjevuje skrze všední, krásné detaily: „U východu z metra mě lístek nezahodil, nechal si mě vlídně v ruce, věděl, že prožívám těžké chvíle.“

Tím druhým, kdo přispěl k tématu, a to dost osobitým způsobem, je norský spisovatel Erlend Loe, svou rovněž útlou knížkou Doppler. Zde se úspěšný, „šikovný“ hrdina vybere na projížďku na kole, do lesa. Cestou upadne a zůstane ležet – něco mu dojde. Že takhle už žít nechce. Nechce se obírat myšlenkami na novou koupelnu a výběr správné záchodové mísy. Nechce svůj úspěšný, prázdný život. Odstěhuje se do lesa, zabije losí samici a spřátelí se s jejím přeživším mládětem. Tato novelka je ze všech tří děl snad nejoptimističtější, veselá bez podezření – hrdina časem začne postrádat některé stránky civilizace, jako trvanlivé mléko a čokoládu Toblerone, a svůj odchod do divočiny znovu přehodnotí.

Člověka napadne – škoda, že se ti tři nepotkali; asi by si měli o čem vyprávět. Jenomže v případě Houellebecqa by to asi nefungovalo. To, z čeho se zpovídá, překračuje meze těch předešlých. Máte chuť jít ho vyhledat, obejmout ho a říct mu, že to přece nemůže být až tak zlé. V tom možná bude tkvět vaše pohnutí – velmi brzy pochopíte, že by vám nevěřil.