„Je mi třicet, jsem obézní a prostě unavená přístupem svého okolí. Úplně souhlasím, že by člověk měl být v dobré formě a aktivní, ale odkdy je tohle podmínkou pro respekt a důstojný život ve společnosti? […] Nechceme váš soucit, prostě se k nám chovejte jako ke každé jiné lidské bytosti. […] Vzhled není všechno.“
Napsala to nějaká Linda na (americké) internetové stránce, která je tomuto problému zjevně věnována celá. Pod článečkem je diskuze. Tam neznámý muž v příspěvku, jež je delší než to, na co reaguje, vypráví, že obézní lidé by měli být diskriminováni. On sám býval velmi tlustý a zdravotnictví do něj investovalo hodně peněz. Pak zhubnul a už se o něj moc nestarají. To není fér.
Proč jsem hledala tloušťku – vzpomněla jsem si na nedávnou zprávu v novinách, kde někdo úplně seriózně navrhoval, aby lékaři pacientům s nadváhou říkali rovnou, že jsou tlustí, protože slovo „obézní“ člověk bere jako diagnózu, chorobu, se kterou vlastními silami nic nezmůže, kdežto sdělení, že je tlustý, by ho mohlo pokopnout k tomu, aby se sebral a začal něco dělat.
Ve světových žebříčcích nejprodávanějších knih se už tradičně na nejvyšších příčkách objevují dva druhy knih – kuchařky a příručky o hubnutí. Počet tlustých dětí narůstá závratnou rychlostí, varuje tisk. Sedím v letadle, v kině, v tramvaji vedle někoho o sto kil těžšího a také přemýšlím, proč by on měl mít k dispozici víc prostoru než já. Proč já nemůžu mít lokty na opěrce? Protože bych pak lokty někoho jiného měla pod žebry.
„Jste moc, moc chubená,“ řekla mi nedávno Vietnamka v obchodě. Platila jsem za pár věcí, podávala jí mince, neprobíhala žádná konverzace, která by k tomu sdělení, pronášenému s úsměvem, mohla vést. Ona sama, jako mnohé Asiatky, vypadala, že neváží víc než třicet kilo i s botama. Mlčela jsem, protože k tomu nebylo co říct.
Četla jsem pak na jednom britském blogu příspěvek, kde si štíhlá žena v mém věku stěžovala, že zatímco na tlusté se hledí celkem normálně a nikdo s trochou slušnosti by jim jen tak z ničeho nic neřekl, „jsi moc tlustý,“ většina lidí zjevně nemá problém komentovat hmotnost těch na opačném konci. Mívám stejný pocit.
Je to ale možná nakonec celkem normální. Prý – vzhled není důležitý. Jistě. A oči jsou okna do duše.
První, co vidíme, je tělo. Tak to bylo v pravěku, abychom mohli vyhodnotit, zda to, co před námi stojí, není nebezpečné, případně zda to není vhodné k páření. Svým způsobem nám to zůstalo a snad se s tím ani nedá moc dělat. Možná nám tato schopnost umožňuje také rozeznávat krásu a kochat se jí. To, že se někdo neovládne a má okamžitě připomínky, je jiná věc.
O co je to jiné, když se někoho, kdo k vám promlouvá s cizím přízvukem, po několika větách zeptáte, odkud pochází? I kdybyste to pronesli v dobré vůli a přátelsky, tematizujete jeho původ, narážíte možná, i když oklikou a nechtěně, na problém imigrace.
V něčem měla Linda pravdu. „Jsme, jací jsme.“ Get over it. Jenomže ona to řeší. Pokud nemám problém sama se sebou, bude mi jedno, co říká nějaká Vietnamka. Stejně jako jí bude jedno, že ji tady kategorizuji na základě národnosti a ne třeba toho, že jí bylo kolem čtyřiceti...
